Portugalský roadtrip

Konečně jsem se dočkala prvních návštěvníků z Čech. Musím říct, že to trvalo trochu dlouho (7 měsíců) než jsem se dočkala, a kdy jsem musela pořád vysvětlovat ostatním erasmákům, proč mě ještě nikdo nenavštívil (hlavně v prvním semestru). Ale prostě je jasné, že když už se sem někdo vydá, chce pěkný a teplý počasí, no ne? Tak tohle vysněný počasí bylo celý duben, zvrtlo se to, právě když přijela první skupinka kamarádů a opět pěkné a teplé počasí bylo nastoleno v den, kdy odlétali poslední návštěvníci - moji rodiče. I přes tuhle nepřízeň se odvažuju říct, že si to tu všichni užili, včetně mě. O co ale bylo čekání delší, o to nadšenější jsem byla, když jsem vždycky zahlídla hlavy vystupující z letištních dveří. S kamarády jsme si půjčili párty dodávku a vyjeli na pětidenní okruh po Portugalsku. Podobný scénář byl i s rodiči, ale přesto jsem viděla i nějaká místa nová a zajímavá. Sepsat, co se všechno dělo, by mi trvalo asi hodně dlouho a tak případné čtenáře odkloním na blogy jiných zasvěcených.

Blog mojí kamarádky Markéty, jak zaznamenala náš báječný pobyt v Lisabonu a cestu po Portugalsku:

http://marbulka.tumblr.com/

Blog rodičů - výletníků Sokolíků se zajímavými postřehy:

http://vyletnicisokolici2.blogspot.pt/

Maurský hrad v Sintře

před přežráním v Peniche

penišské útesy

knihkupectví z Harryho Pottera

Porto a Jirkova zadnice

Porto z druhého břehu

Bom Jesus - vzadu na trávě vyskládána z kvítí žádost o ruku

Zpívající fado majitelka restaurace v Guimaraes

Supr pub v Coimbře

Druhý břeh Lisabonu s našim couchsurferem Rodrigem

rodičovstvo na vyhlídce

Alfama

mámina mikroosuška

zahrada v Coimbře

Májidlo na stromě

pupkopanorama

úžasná Budha Garden

terakotová armáda

páreček na útesech

to se takhle někdo snaží pózovat

Další víkend po odjezdu mých návštěvníků jsme se s kamarádkou Mariellou rozhodly podniknout jednodenní výlet na alentejské pobřeží. Chtěla jsem si nafotit pevnost, jejíž kameny analyzuju v laborce. Mariella sehnala ještě dvě kamarádky od ní z laborky, které se přidaly. Ráno jsme tedy plné optimismu a těšící se na výlet vyrazily na letiště. Auto jsme měly zarezervované na 9. Přišly jsme na místo určení a žádý agent firmy Sixt tam nebyl. Našly jsme zastávku, odkud odjíždí shuttle bus do té půjčovny a čekaly tam asi 10 minut a nic se nedělo. Pak se M. šla zeptat agentky, kterou jsme již spatřily, co máme dělat a ona si nás teprve teď zapsala na list lidí čekajícíh na ten bus. Takže jsme musely čekat dvě další várky, než jsme se tam dostaly. Navíc si nás vlastně nikam nezapsala, nýbrž se to nějak snažila pamatovat v hlavě, takže nakonec vůbec netušila, kdo přišel dřív. Odvezli nás a když jsme přišli k přepážkám, spatřili jsme obří řadu tvořenou právě těmi lidmi, co se dostali do toho odvážecího busu před námi. Čekali jsme tak 40 minut. Dostaly se na řadu a pak u přepážky zase nastala zmatenost. Řekli, že jsme si sjednali pojištění u jiné zprostředkovatelské firmy, takže si stejně z M. kreditky stáhnou 1200 euro. Navíc nevěděli, že jsme si i objednali možnost dalšího řidiče a pak když jsme měli platit, chtěli po nás o 6 euro víc. Což mi po rychlém výpočtu bylo divný, tak jsem na to poukázala a slečna nedokázala říct jakto...že prý jí to systém takhle vyjel. No jasně. Tak nám to teda přepsala na původní částku a šla pro auto. Po 20 minutách se nevracela. Všude čekali lidi a ti, co přišli po nás už odjížděli ve svých vozech. Šla jsem jí vypátrat a ona něco mekotala o tom, že to auto přivezli špinavý a musí se umýt a tak nám musí dát nějaký jiný. No tak ale to nás moc nezajímá, my si platíme půjčení na celý den od 9. Mariella už rozehřívala svojí italštinu, konkrétně různé nadávky a zvolání typu Mamma mia a podobné. Po dalším časovém intervalu nám slečna auto konečně dovezla. Koukly jsme na hodinky a zjistily jsme že už je po 11. Super fakt. Vyjely jsme. Chtěla jsem si zapojit mobil kabelem do nabíjení, aby mi během gps nezdechnul a zjistila jsem, že tam nemaj zástrčku, žijeme v době kamenné! Řekly jsme si tedy že musíme rozhodně šetřit baterie všech mobilů.

Vyzvedly jsme holky na Pragalu a jely směr Sines. Cestu jsme našly dobře. V Sines byl hrad a moderní budova Art centra. Taky přístav a pláž s klidnou nádherně průzračnou vodou. Hned jsme se k ní vrhly. Ale byla hrozitánsky ledová, že nám tuhla krev v žilách. Chvíli jsme se tam teda nahřívaly a cachtaly. Pak jsme popojely do Porto Covo. Pěkného malého městečka, kde jsme si daly obří kornout zmrzky a šly na pláž.  Odtud jsme popojely k pevnosti, já si ji nafotila a holky vysedávaly a kochaly se výhledem na blízký ostrov. Pak jsme dojely ještě do Vila Nova de Milfontes a tam našly vyhlášenou restauraci Pátio Alentejano. Objednaly jsme si s M. "bacalhau a casa" a číšník nás upozornil, že jedna porce pro dvě stačí. Tak jsme mu věřily a udělaly dobře, ani ve dvou jsme to totiž nedojedly. Tak mega obří kus tresky jsem v životě neviděla. Pak jsme nasedly do auta a jely. Trochu jsme nestíhaly. Ale cesta ubíhala dobře. Vyhodily jsme holky u rezidence a jely natankovat.

Vypadaly jsme zas jak dvě trubky, páč nám nešel otevřít uzávěr od nádrže. Musely jsme přesvědčit jednoho chlapíka co tam taky tankoval, ať nám pomůže. Pak jsme zjistily, že se benzin musí předplatit, ale my netušily, kolik litrů potřebujem. Nakonec nám chlap u okýnka nastavil na pumpě něco, že můžem tankovat do plna. Zaplatily jsme a jely do půjčovny. Měly jsme ale jen 20 minut do půlnoci M. jim zavolala jestli by na nás počkali, že se zdržíme max pár minut. Informovala mě, že pokud by čekat nechtěli, už by je nehorázně seřvala. Takže tentokrát měli štěstí, že v půjčovně nepoznali, zač je toho italský loket! Čas jsme měly ještě docela dobrej. Na výjezdu jsme se ale trochu zamotaly a v tý tmě moc nevěděly. Mariella měla 3 % baterky. Stres. Donavigovala mě do tý správný ulice a v tom momentě jí mobil ohlásil konec a vypnul se. Uf! Dojely jsme v 0:01! To se nám povedlo. Pak jsme šly vyřídit papírování a týpek nám řekl, že za dálnice máme zaplatit 36 euro. Tak to je pořádná blbost. M. mu to řekla a on začal něco kontrolovat, ale k výsledku se nedostal a řekl, že jí to budou muset naúčtovat zpětně až zjistí chybu (již je to dva týdny a nikdo se neozval). No jasně.. nebohý turisti, co sem přijedou jenom na týden, ty by obrali tak o dvojnásobek než mají doopravdy zaplatit. Hošík nás vzal busem zpět na letiště. Nevěděly jsme jak domů, metro jelo, ale to by bylo tak na hodinu. Moje baterka psala 4 %. Zkusila jsem vyhledat spojení a ve vteřině, kdy mi to google našel a já to ukázala Marielle, se můj mobil vybil taky. Ale aspoň zvládl podat náležité informace včas. Čekaly jsme na noční bus, který nakonec stejně přijel, kdy chtěl. V buse jsme lítaly ze strany na stranu jak si to kalil a smály se zoufalstvím po tak vyčerpávajícím dni.

Sines

pláž v Porto Covo

Forte do Pessegueiro

Další víkend jsme strávily s holkama příjemné odpoledne na pláži Costa de Caparica. Mariella mě přísně zkoušela z časování portugalských sloves, abych byla připravená na úterní zkoušku. Potom jsme se tak zakecaly, že jsme skoro propásly poslední autobus do Lisabonu, no typický holky.

V neděli mě vzali Portugalci z bytu na oběd do restaurace s produktama z Madeiry. Měli tam fakt dobrej chlebík "caco" a dávali ho rozehřátej s česnekovym máslem. Pak jsme zkusili pivo a limonády a pak nějaký alkohol Nikitu ze zmrzliny a víno. A taky medový koláček. Všechno bylo výborný a pořádně jsem se napucla.

caco chlebík

V pondělí a úterý jsme finišovali projekt z konzervování maleb. V úterý jsem pak ještě psala test z portugalštiny a ve čtvrtek jsme měli ústní zkoušku.

O víkendu začala moje smažáková éra. Pozvala jsem Poláky Kasiu a Marka ke mně domů na večeři. Připravila jsem pořádnou porci smažáků, salát a hlavně k pití Černýho Kozla. Kamarádi byli u vytržení a vypadalo, že si fakt pochutnali. Připojili se k nám i Portugalci z bytu a společně jsme vyzkoušeli "ořechovku" - ořechovou vodku s mlékem. Chutná to, jako když člověk pije nutellu.

V neděli jsme zase s pár kamarády zamířili na Costu. Strašně foukalo a písek se sypal úplně všude. Hráli jsme italskou karetní hru Merda. Chtěl se k nám připojit nějaký podnapilý Ind, ale naštěstí jsme se ho zbavili a zbytek dne se bavili na jeho účet (a jeho pruhované boxerky). Taky jsme ochutnali kalorickou bombu "churros" s horkou čokoládou. Jsou to takové tyčky z měkkého těsta, posypané skořicí a to si má člověk namáčet v čokoládě.

slaďoučké churros

Jelikož mi ještě zbyl kus sýra v lednici, dohodli jsme se s kamarády, že uděláme českoindický večer a nakrmíme naší italskou kamarádku (která nás už tolikrát pohostila těstovinama). Takže jsem zas obalovala a smažila a Nichin dělal indický placky čapátí s curry omáčkama. Hrozně jsme se přejedli. Ale byl to fajn večer, dost jsme se nasmáli a jídlo bylo fakt dobrý.

Ještě mi tento týden byl potvrzen zvláštní fenomén týkající se portugalštiny. Když totiž Portugalci říkají "příští týden" myslí tím příští  týden, jakmile však řeknou "příští pátek" myslí tím tento pátek. Logiku mi to (jako většina portugalských věcí) nedává, nicméně už si na to budu dávat pozor. Stalo se mi totiž již třikrát, že jsem počítala s dnem až za týden. Bylo to s mým vedoucím a srazem s jinou profesorkou, s dalším profesorem v laborce a pak s Catarinou z bytu, když mě zvala na ten madeirskej oběd. Naštěstí se vše vysvětlilo a všude jsem úspěšně dorazila. 

Ještě musím zmínit, jak jsem oslavila narozeniny. Večer před jsem šla spát nezvykle brzo a protože byl v bytě humbuk, dala jsem si špunty do uší. Za chvíli mi někdo vytrvale buší na dveře, byl to spolubydlící, že prý mě někdo čeká za dveřmi. Tak jsem rozespale v pyžamu šla ke dveřím z bytu a tam jsem uviděla kamarády, jak jdou s dortem se svíčkama. No krása. Akorát to pyžamo se k tomu moc nehodilo.. Tak jsem je pozvala dál a zapili jsme to a zajedli nejlepším portugalským dortem!