Patálie, déšť a školní docházka

Minulou neděli jsme ještě strávili příjemnými činnostmi. Hlavně jsme si zajeli na Festival de luz, tedy festival světla. Dost se podobal pražskému Signal festu, ale líbil se mi o něco víc. Byl situován do historického městečka Cascais na pobřeží, kousek od Lisabonu. Jen co jsme se tam vylodili (teda spíš vyvlakovali, tedy dostali se ven z vlaku) začalo pršet. Naši kamarádi Češi, s nimiž jsem se seznámila v Sintře, byli ale dobře vybavení, takže jsme dešťově nestrádali. Od nádraží jsme se vydali po ulicích modře osvětlených lampami. Modré světlo nás vedlo přes všech 26 zastavení. Nejvíc se mi líbila černá tabule, na kterou se dalo malovat štetcem namočeným ve vodě a mokré kusy tabule začly svítit. Člověk tedy maloval svítící obraz. Viděli jsme lítající barevné ryby, svítící les, louku kytek a další světelné výdobytky včetně několika videomappingů na budovách. Taky jsme ochutnali "batatas", což je grilovaná brambora na špejli.

Trochu té zahálky jsme si dovolily i v pondělí, ale večer už nadšeně vyrazily na první hodinu portugalštiny. Naše profesorka je malá osůbka, která si pořád z někoho střílí, většina lidí ale její humor moc nesdílí. Pořád přebíhá z angličtiny do portugalštiny a skáče z jednoho tématu na druhé. Moc moudrý jsme z toho nebyli a rozhodli jsme se tuhle večerní zmatenost raději zapít pár pivečky. Došli jsme s Gabi a Tomim do Bairro Alto. Skoro nic tam v tuhle brzkou hodinu (kolem půl 9) není otevřené. Objevili jsme ale kubánský bar, kde nikdo ve všední den nesedí a navíc maj vždycky Happy hour, takže pivo dostanem za 1 euro. Od tohoto dne naše kroky po portugalštině vždy směřují sem.

kubánský koutek

tvrdé jádro opět v akci

Od dalšího dne mi začala škola. Profesoři se s tim moc nepářou a až na výjimky učej natvrdo portugalsky. Rozumim tak jedno slovo za 5 minut a většinou je to nějaká spojka, barva nebo přídavný jméno typu malý, velký. Zapsala jsem si čtyři předměty - metody analýzy a průzkumu, diagnostiku a konzervaci kamene a grafických dokumentů a mineralogii. Ve většině se dělají skupinové projekty, takže už jsem se seznámila s pár Portugalkama (stejně jako u nás tenhle obor studujou hlavně holky) a jednou milou Brazilkou. Nejvíc se mi líbí konzervace kamene. Profka Amélie je fakt milá, se všemi si přátelsky povídá a látku vykládá v obou jazycích. Dost jsem se toho už dozvěděla. Dneska jsme třeba měli stanovovat typ degradace u různých příkladů z praxe. Ve skupině jsme si taky měli zvolit jednu kamennou památku a budem na ní dělat semestrální projekt. Holky vybraly sochu v Belému a možná už příští týden se tam vydáme na průzkum. 

Nejhorší je pro mě středa, vstávám v 6 a když jdu na metro, obklopuje mě jen tma a ticho, venku není živá duše. Až na trajektu začne svítat.

Dnes dokonce Portugalci vyhlásili stávku a celý den nejezdilo metro. Vzhledem k tomu, že jejich autobusová síť není zrovna nijak zvlášť promakaná a autobusy jezdí tak každých 20 minut, dostala jsem se do školy s hodinovým zpožděním.

největší radost mám ale stejně ze školního oběda o 3 chodech

Minulý týden také vyvrcholila naše snaha o portugalskou platební kartu. Účet jsme si založily asi třetí den po příjezdu. Řekli nám, že bude hotová do dvou dnů. Došly jsem tedy na pobočku a tam nám zase oznámili, že karta bude až za 8 dní. Zeptala jsem se, zda je alespoň možné si jí vyzvednout osobně, když tu nemáme stálou adresu. Prý ano. Hm. Mezitím nám na české adresy došla obálka s jakousi podezřelou kartou, která ale nevypadala uplně jako kreditka. Proč?! Po 8 dnech jsme opět vyšlapaly kopec na pobočku. Moje karta byla už připravená, ale Pétina prý až za dva dny. Navíc nám za vyzvednutí v bance samozřejmě naúčtovali poplatek. Zkusila jsem si se svojí novou kartou vybrat peníze z bankomatu a ten mi oznámil, že není aktivovaná. To už jsem začala klít nahlas. Nechápu, proč by člověk kvůli kartě musel do banky jít 4x. Dnes jsem si ale kartu snad aktivovala a pokud si zítra budu moct vybrat, asi budou lítat špunty.

procházka po sousedství

 i v Lisabonu se dá najít pár nepěkných zákoutí

V pátek jsme měly volno, vydaly se na nákupy a večer jsme s ostatníma chtěli na Sunset tandem party, což měl být jakýsi kulturní večer a hlavně se tam měla podávat večeře. Nalačno jsme tedy vyrazili a po půlhodině hledání onoho místa jsme se dozvěděli, že byla akce zrušena kvůli nepřízni počasí. Rozhodli jsme se, že okouknem místní market place, kde by se mělo dobře vařit. Po obchůzce jsme zjistili, že nejde úplně o naši cenovou kategorii a tak jsme zavítali na lososa do snack baru. A stálo to za to! Večer jsme zakončili opět v Bairro Alto s dalšíma Erasmákama a znovu se shledali s našima krajanama.

turisticky vyhlášený market

a naše večeře!

Sintra

S ESN jsme podnikli výlet do Sintry. Nachází se kousek od Lisabonu a podle všech průvodců je to jeden ze sedmi divů Portugalska. Celé město je zapsáno v seznamu UNESCO. Jako obvykle jsme na srazu čekali skoro hodinu, než se celá skupina odebrala na vlak. Po půl hodině jízdy jsme se davově vyvalili do města, došli jsme na hlavní náměstí před Královským palácem. Tam nám dali ochutnat místní specialitu „travesseiro“. Jedná se o závin z listového těsta s jablkovou náplní. Byl celkem dobrý, ale pokrytý pořádnou vrstvou cukru, takže se pak člověk cítí, že má se sladkým na týden vystaráno.

 Královský palác z dálky

Královský palác zblízka

Z náměstí jsme vyšplhali skrz pěkný lesopark k Palácio Nacional da Pena, což byl v minulosti nejdřív klášter. Po zemětřesení v roce 1755 byl opraven a dostaven Ferdinandem II. Dnes se v něm mísí romantické prvky s islámskými. Části paláce, které byly pokryty portugalskou keramikou „azuléjos“ byly bohužel z větší části pod lešením. Ostatní části nám připadaly až trochu moc přeplácané, samá cimbuříčka a barevnost. Asi nejlíp vypadá palác z pohledu z dálky. Jedná se o dost turistickou záležitost, takže jsme se museli pořád prodírat davy. 

 Palác z ptačího pohledu (vypůjčeno z internetu)

Po prohlídce jsme si daly svačinu a kafíčko v zapadlé kavárničce, dál od proudících mas lidí. Dál se šlo do zahrad Quinta da Regaleira. Jsou to zahrady s palácem a labyrintem malých a větších cestiček, průchodů, průlezů, věžiček, vyhlídek, jezírek, jeskyní a obřích studní se schodišti. Nejvíc se nám asi líbila tmavá jeskyně pod vodopádem. Celkem jsme se tam vyřádili. Pak jsme ještě prošli palác, kde hráli páni trochu jazzu.

 Déšť nás pak vyhnal rychlým krokem na spoj do Lisabonu. Ve vlaku jsem si náhodou sedla k dalším Čechům. Domluvili jsme se, že zítra vyrazíme na festival světla. Rozprchli jsme se domů a my si s Péťou daly povalečský večer s filmem a pivem.

Další poslední dny volna

Tento týden se nesl ve znamení zařizování, nechápání a stresu. Starosti jsme se ale samozřejmě snažily kompenzovat setkáními s novými lidmi a ochutnáváním místních pochutin a opojných nápojů. V úterý jsme končeně vyrazily na pláž, cesta nám ale zabrala 2 hodiny. Příště vyzkoušíme asi pláž jinou. Voda ale byla príma bájo, po koupačce jsme se pak uvelebili v písku a skoro všichni usnuli. Na cestu domů (s vidinou dvouhodinového kodrcání) jsme se posilnily párkem v rohlíku, jemuž zde mimochodem říkají Cachorro, tedy "pes". Se psem v žaludku se nám hned cestovalo veseleji. 

Ve škole jsme tedy ještě nezačaly, jely jsme tam ale na několik schůzek a obepsaly spoustu lidí maily. Připadáme si trochu jako nechtěný sirotci. Snad se to nějak vyvrbí příští týden. Se vším je zkrátka nějaký zádrhel.

V úterý jsme se vrátily z pochůzek a v kuchyni sedělo asi 10 Španělů. Byli to Ivyho kamrádi (spíš kamarádky), tak jsme se zas naučily nějaký španělský slovíčka, poněvadž anglicky se jim povídat moc nechtělo. Nicméně Italka uvařila pro všechny těstoviny a i pivečko pro nás měli. Takže jsme byly rády, že je tu všechny máme.

Včera jsme jeli s novou skupinkou lidí "na druhý břeh". Popili jsme víno na molu pod majákem, dali si rybičky v restauraci a pak pokračovali do centra Lisabonu, do vyhlášeného Bairro Alto. Stačí, aby se tudy člověk jednou prošel a už objevuje na každém rohu staré známé, se kterými prohodí nějaké to slovo. Naše tvrdé jádro ale zatím tvoří Maďaři Gabi a Tomi a Němka Johanna.

posezení u majáku

 západ slunce z druhého břehu

naše tvrdé jádro

noc v Bairro Alto

Dnes jsme se zúčastnili Rally Challenge, což byla taková orientačně poznávací hra po městě. Dozvěděli jsme se něco o Lisabonu, mluvili s místními, nafotili pár fotek, zkusili jsme recitovat v portugalštině a poznali zase nové osazenstvo - v mém týmu "Pretend this has never happend" Němky, Italku a Holanďana.

Poslední tři dny volna

Pátek

Vyrazily jsme si konečně vyzvednout kartu na veřejnou dopravu a pak zamířily do banky, tam nám řekli, že kartu dostaneme až za 8 dní. Pf.. Jely jsme na sraz s ostatníma. Dohodli jsme se totiž, že pojedeme na výlet do Sintry a potřebovali jsme ho zaplatit v kanceláři ESN. Podívali jsme se na vyhlídku u Bairro Alto (čtvrti vyhlášené pro své hospůdky v úzkých uličkách). Ochutnali jsme tradiční pochutinu - Pastel de nata. Je to takový košíček z listového těsta naplněný pudinkem. Odpojily jsme se, nakoupily a udělaly si jídlo (vzhledem k tomu, že každý den vstáváme a jíme v jiný čas, je těžko říct, zdali jíme zrovna snídani, oběd nebo večeři). Doma jsme se potkaly s novými nájemníky – Italy Aliciou a Walterem. Umí pěkně anglicky, ale mluví i španělsky a portugalsky. Ivan se s nimi tedy baví španělsky a my si jen domýšlíme, o čem se to tak můžou bavit.

Večer jsme si zas dali sraz s lidma z fakulty a šli prozkoumat noční život v Bairro Alto. Tak kolem půlnoci byly uličky naplněny tak, že se tudy ani nedalo projít. Potřebovala tu ale projet dvě auta, jedno z nich dokonce popelářské, museli jsme se všichni přitisknout na zdi, ale Justinovi jedno vjelo na nohu. Vzal to hrdinsky a jen to okomentoval slovy: „Shit happens“. Když jsme se bavili v našem kroužku, najednou jsem vedle sebe uslyšela češtinu. Hned jsem se k nim přihrnula. Byli to první Češi, které jsme tu potkali. Holka a kluk, studují v Praze na VŠE. Ještě s nimi byl jakýsi Portugalec z Azor. Někdy kolem 2 jsme se vydali hledat noční busy. Jezdí jednou za hodinu, ale aspoň něco. Dovezly jsme se na Anjos a došplhaly se domů.

Sobota

Naplánovaly jsme si, že se KONEČNĚ vydáme na pláž. Ráno nás ale vzbudil déšť. My se na tu pláž snad nedostanem. Asi v 1 jsme se nasnídaly a vydaly se pozvolna na větší nákup do Lidlu. Samozřejmě jsme pak musely vyšlapat kopec s plnými baťohy. Kuchtily jsme a bavily se s Italy a Španělem. Odpoledne jsme zas strávily ve vodorovné poloze a Péťa se pak vydala na okružní běh v naší čtvrti. Pořád pršelo, přišla nás domů navštívit Johanna, dali jsme si véču a šli na erasmáckou akci „Pubcrawl“. Rozdělili jsme se do skupin (naše měla asi 20 členů) a museli jsme plnit různý úkoly během celého večera. Navštívili jsme 6 hospod a všude se museli napít. Poznali jsme dost nových lidí, přišli i Maďaři Gabi a Tamás a byla s nima hrozná sranda. Soutěž skončila v jednom klubu a odtud se šlo ještě k někomu domů. K ránu jsme pak pěšky došli až domů a Maďaři u nás přespali (nic jim samozřejmě nejelo na druhý břeh).

Neděle

Dneska byl organizován výlet po lisabonských památkách ESN klubem. Dorazila zase kopa lidí a strašně dlouho se čekalo, až se všichni shromáždí (náš pozdní příjezd byl tedy dost zanedbatelný). Nejprve jsme došli k Panteonu, kde jsou hrobky významných lidí. Je to ohromný prostor celý z mramoru a na střeše je pěkná vyhlídka na město. Odpojily jsme se pak s Johannou od davu a šly si dát kafíčko a sendvič. Když jsme dorazily k hradu (Castelo de San Jorge), naše Erasmus skupina akorát přišla, takže jsme mohly jít dovnitř zadarmo. Hrad je opravdu rozlehlý, dá se procházet po hradbách s výhledem na město a řeku Tejo. Po prohlídce jsme se už ospale a hladově vydaly domů.

Welcome day

Dnes jsme se již bez problémů transportovaly do školy metrem, trajektem a tramvají. V 9:30 byl sraz s ostatníma Erasmákama v kampusu. Sešlo se tam možná kolem 50 lidí. Řekli nám něco málo o škole a pak každý řekl odkud je a co studuje za obor. Vypadá to, že do Portugalska jezdí především Brazilci, Španělé a Italové. Čím to asi bude.

Pak si nás rozebrali místní studenti podle našich oborů. Čekaly jsme, že budeme tvořit skupinku jen my dvě, ale překvapivě se k nám ještě přidala Johanna z Německa, která studuje politologii (aha, tak to dává smysl). Na její univerzitě jí sdělili, že tu může studovat, co chce. Naše průvodkyně Ana byla moc milá a upovídaná Portugalka. Ukázala nám školu a náš department. Pak se šlo hromadně na oběd do menzy. Portugalci na ní dost nadávali, ale my s Péťou na ní sázíme a počítáme, že bude v příštích měsících zdrojem naší obživy. Za 2,50 tu dostanete polívku, housku, hlavní jídlo, pití a dezert. Zatim si nemůžeme stěžovat. K jídlu jsme si vybraly vajíčka plněný tuňákem a obalený ve strouhance. Ve 2 nás naládovali do autobusu a jeli jsme se projet do Almady, což je městečko vedle naší školy. Byl odtud parádní výhled na Lisabon na druhém břehu. Snažily jsme se bavit s co nejvíc lidma a jakžtakž jsme se seznámily. Bylo nás ale opravdu hodně a Jižani se rozskupinkovali a bavili se často svým jazykem. Na konci exkurze jsme vytvořili skupinu „Výchoďáků“ – tedy my, Němky, Maďaři, Polák a Litevec.

Portugalští průvodci byli ale moc milí a nápomocní. Bavili jsme se dokonce s jedním, který byl na Erasmu v Praze a studoval na ČVUT. S naší Anou jsme se domluvily, že půjdem večer na videomapping (promítání videa na budovu) na hlavním náměstí. Projížďka skončila asi v půl 7, dovlekly jsme se domů a vrhly se na večeři (námi již oblíbené houstičky se slaným máslem). Daly jsme si šlofíka a zas vyrážely ven. Šel s námi i Ivan, prý se jdou s kamarády taky podívat na video. Chtěli jsme zalézt do metra, ale byl do něj zavřený vchod. Ptali jsme se kolemjdoucí, co to má být a ona řekla, že musíme na další stanici. Tak to ten sraz ale nestihnem. Když jsme dorazili do metra, signalizace oznamovala, že další jede až za 10 minut. Tak to teda přijdem hodně pozdě. Sedli jsme si na lavičku a najednou jde kolem Rui, Portugalec od nás ze školy. Smál se, protože si myslel, že ON jde pozdě na sraz. Navíc říkal, že mu Ana psala, že nestíhá. Psala jsem Johanně, že přijedem později. Obratem mi přišla sms, že má taky zpoždění. To jsme to všichni pěkně zvládli. Nicméně video jsme i tak stihli. Byla to moc pěkná podívaná, dost podobná tomu, co jsem už viděla v Praze, ale tady dokonce hrála jejich tradiční hudba Fado. Sedli jsme si pak na pobřeží a kecali. Všichni ale po dnešku byli dost unavení, a tak se nás většina odpojila na (skoro)poslední metro.