Hold řidičům autobusu, mumie na plátně, Alfamská džungle

Po návratu z výletu se moje nálada z tohoto cestovatelského zážitku brzy ocitla pod bodem mrazu. Náš domácí nám zavolal a oznámil, že se na konci března musíme vystěhovat. Prý se rozvádí a o byt přijde. Přišlo mi to dost podezřelé, zvlášť, když  má u sebe stále můj depozit. Nicméně jsem nelenila a jala se situaci řešit. Do dvou dnů jsem našla byt na fajn místě za dobrou cenu a zarezervovala si ho. Je to ale domluva jen na dobrý slovo, protože tady si nikdo na smlouvy či podobné zbytečné záležitosti nehraje. Uvidíme, jak to na konci měsíce dopadne.

Z mého projektu jsem taky často rozmrzelá, můj vedoucí je dost mimoň. Přijde mi, že pořád mluví akorát o něčem jiném, než je zrovna potřeba. Když mu pošlu podklady k nějakému měření, nepřečte si je a vůbec je dost zmatenej a trochu neohrabanej, takže pořád v laborce něco rozbíjí. Co mě ale vždycky potěší jsou hodiny Konzervování a diagnostiky maleb. Učí to Kanaďanka Leslie. Pracovala v Tate Britain v Londýně. Navíc jsou přednášky v angličtině, takže je to dost pohoda. Vždycky se dozvim spoustu nových zajímavých věcí. Na první hodině nám ukazovala případy různých obrazů a jejich problémů. Pak jsme šli do laborky a vysvětlovala nám, jak s obrazy máme manipulovat a jaký je postup - od vybalení, prozkoumání po odebrání vzorků. Zrovna dostali velký obraz z Museu do Chiado v Lisabonu. Pěkně nám na něm ukázala, jak se nemá takové dílo balit a proč. 

Na další hodinu Leslie nedorazila a místo ní učily portugalské doktorandky. Takže portugalsky. S překvapením jsem ale zjistila, že rozumím min. 80 % všech slov, co řikají. Asi je to tím, že mluví pomaleji a srozumitelněji než běžní Portugalci. Povídaly nám o odebírání mini vzorků, takzvaných cross-section. Jde o vzorek odebraný z díla, který by měl obsahovat všechny vrstvy malby. V laborce jsme si to pak všichni vyzkoušeli. Pod mikroskopem člověk musí odebrat skalpelem vzorek a pak ho správně umístit (opět pod mikroskopem) do formy, která se následně vylije pryskyřicí. Až ztuhne, vzorek se leští, umístí se do černé modelíny, ta absorbuje světlo a při pozorování pod mikroskopem a focení je tedy viditelný pouze vzorek a nic kolem. Krásně byly vidět jednotlivé vrstvičky malby. Pod UV světlem je zas vidět fluorescence laku, který tvoří nejsvrchnější vrstvu.

Na další hodině jsme se učili něco o barvách v minulosti. Třeba že už před 400 lety byly obchody, kam si umělci chodili kupovat namíchané barvy, tehdy ještě neměly tuby jako máme dnes, takže používali takzvané "měchýře" vyrobené ze zvířecích střev. Taky si barvy míchali z různých pigmentů, nezajímavější byl "Mommy brown", který se vyráběl z egyptských mumifikovaných ostatků pálením. Jeden umělec to ale prý nevydržel, řekl, že nedokáže na plátno nanášet barvu z mrtvých těl, vzal tu barvu a šel jí udělat náležitý pohřeb na zahradě.

takhle si hovím v kampusu během měření

a tady si dávám siestu v Gulbenkian zahradě

jaro!

V sobotu jsem se donutila vstát relativně brzo, protože sem měla namířeno na jógu v muzeu. Sešlo se nás pár lidí v Muzeu Anastácia Goncalvese, což byl velký sběratel umění a budova muzea byla jeho domem. Takže jsme si pěkně cvičili ve větším sále jeho domu se spoustou obrazů na stěnách. Docela pěknej zážitek. Pak jsme si mohli i projít zbytek muzea, tedy spíš obytné místnosti, které byly zachovány v původní podobě. V neděli jsem zorganizovala piknik na pláži. Sešlo se nás asi 10. Celé odpoledne jsme se povalovali, pinkali si s míčem, hráli si s psíkem, pojídali mojí banánovou bábovku a hráli karetní hry z různých zemí. Slunce žhnulo a i když jsem si pořídila nový slamák, samozřejmě jsem se spálila. Bylo asi 25 stupňů, takže většina byla v plavkách, ale do oceánu se jít nedalo, to byla naprostá ledárna. Večer jsme se vydali na bus zpět do centra. Cestou začal řidič nahlas na celý autobus zpívat nějakou portugalskou píseň. Bylo to pěkné. Pak nám všem ženám popřál vše nejlepší k MDŽ, všechny dámy svorně odvětily "Obrigada" a zatleskaly. Pak pokračoval ve zpěvu, až dokud jsem nevystoupila. Lidi se k němu přidávali nebo jen zapáleně tleskali na konci písně a pořvávali, ať dá ještě jednu. Byla to moc hezká jízda domů. Kéž by všichni řidiči byli takoví milí.

Pondělí byl celkem vydařený den. Konečně jsem si dovezla domů moje nové kolo. Půjčila mi ho spolužačka Ines. Předala mi ho na metru, odkud jsem se rozhodla to dojet domů už na kole. Asii to nebyl uplně nejlepší nápad. Na mapě to vypadalo jako relativně krátká cesta, nicméně mapa vám už moc neukáže, že ta cesta vede do hroznýho kopce nebo že se dostanete do podivně vypadajícího sousedství. Takže jsem se trošku zamotala do čtvrti, která místy vypadala jako nějaký slum. O ulici dál to ale zas vypadalo normálně. I když jsem se snažila působit nenápadně, moc to asi nevyšlo, protože na mě všichni po cestě dost zírali. Postavou a vlasy sice portugalsky vypadám, moje barevné oblečení a rudé tváře však září na všechny strany. Nicméně jsem ty nehorší úseky nějak překonala, šlapajíc jak o závod a v pořádku se dostala domů. Odteď už ale jezdím jen po cyklostezce kolem řeky. Večer jsme slavili Indovy narozeniny. Vyzkoušeli jsme tedy novou vegetariánskou restauraci. Potom jsme jeli ke kamarádům domů a slavili.V pozdních hodinách nám psala jedna jejich kamarádka, která bydlí o 4 patra pod nimi, že prý slyší náš smích až k nim do bytu. 

Během dalších dnů jsem si užívala svého nového bicyklu. Udělala jsem si večerní vyjížďku k Belémské věži. Podnikla jsem i cestu na fakultu. Bylo pořád pěkné počasí a na trajektu otevřeli dveře ven na ochoz, takže se tam člověk může vyhřívat na sluníčku .Konečně jsem se taky dostala na koncert tradiční portugalské hudby Fado (v překladu znamená "osud"). Většinou je to dost melancholické, zpívají o typické portugalské nostalgii "saudáde" a o srdci a o lásce "coração" a "amor". Na našem koncertě jsme si však mohli poslechnout spíš veselejší a energické fado. 

Torre de Belém

O víkendu jsme se rozhodly s Mariellou a Valentinou pořádně prozkoumat nejstarší čtvrť, která obklopuje středověký hrad v centru Lisabonu. Měly jsme sraz na Praca do Comércio a šly pěšky k Museu do Fado a do alfamské džungle. Jsou tam uzoučké křivolaké uličky a člověk se tam cítí jak v bludišti. Snažily jsme se to projít co nejvíc. Objevily jsme malou zahradu, kde si lidi dělali piknik a večer tam měl být nějaký koncert. Pak jsme na chvíli spočinuly u kostela, kde hráli pouliční muzikanti na prapodivné nástroje o sv. Antonínu, ochránci (zpívali totiž pořád dokola "Santo António protetor"). Do toho dvojice tančily Capoeiru. Přesunuly jsme se na Feira de Ladra a na miradouro Porta do sol. Tam jsme zjistily, že tu západ slunce neuvidíme. Cestou se nás nějaký francouzský turistky ptaly na cestu k tramvaji. Snažila jsem se jim přeložit, co řikala anglicky Valentina, ale byla jsem totálně zmatená, takže jsem věty tvořila z francouzskejch, portugalskejch a anglickejch slovíček. Něco na způsob: „Sim, vous pouvez ir la-bas and...“ No hrůza! Došly jsme na miradouro v Grace, měly jsme ale jěště dost času do západu, tak jsme zavítaly do kavárny na kafíčko a croissant. Vrátily jsme se na miradouro v půl 7 a pozorovaly západ slunce nad městem. Na chvíli jsme si sedly do kostela poblíž.  Pak se k nám přidala Řekyně Chara, sešla s náma na Martim Moniz a rozloučily jsme se. Musela jsem totiž pospíchat na indickou večeři u Nichina. Udělal indický placky čapátí. Byly pěkně tenký a hrozně dobrý. K tomu jsme měli omáčku, kterou si přivezl z Indie, jenom se ohřeje v mikrovlnce. Byla samozřejmě s masalou a sýrem podobným tofu. Pak jsme si pěkně jednou rukou utrhávali placky a namáčeli je v omáčce. Bylo to strašně dobrý! Dokonce jsem i přežila stupeň pálivosti, která byla na Nichina skoro zanedbatelná, ale pro mě jěště snesitelná.. 

Alfamské zákoutí

Fado na ulici

Capoeira u kostela

Akční týden

Další týden jsem se vzpamatovávala z nachlazení, takže jsem se snažila se co nejvíce nahřívat u topítka a v posteli. V pátek jsme vyrazili do Primeiro Andar, mé oblíbené putyky a potkali tam další kamarády. V sobotu jsme ve velké skupině šli obhlídnout Centro cultural Belém, kde je výstava moderního a současného umění. Popravdě to současné jsme nikdo nepobral ani po přečtení úvodních textů. Zato v prvním patře měli dobrou sbírku umění 20. století včetně Warhola a Miróa a dalších. Po prohlídce jsme si nakoupili Pastéis de Belém a schramstli je v parku. 

procházka kolem řeky

most zespoda

A po neděli začal můj akční týden. V pondělí večer byl zdarma koncert v Hardrock café. Hrála nějaká portugalská skupina různý covery známých písniček s takovou funkovou úpravou. Pak se s nim jeden kamarád domluvil, aby ho nechali zazpívat před plným sálem Boba Marleyho a jedna slečna po něm zas dala Adele. Jen bylo divný, že ty hudebníci s nima nic nezaimprovizovali a jen čučeli, jak zpívaj.

V úterý jsem šla na portugalštinu a odtud jsem se přemístila s Mariellou a Benjaminem do kina. Je tu skupina lidí, která chodí každý úterý do kina. Zrovna chtěli jít na Whiplash, tak jsme se tedy přidali. Před kinem jsme měli ještě hoďku času, tak jsme vyjeli do posledního patra nákupního centra po nespočtu eskalátorů a najedli se tam v restauraci. Zpátky dolů jsme vyhledali výtah, nastoupili jsme a zjistili, že jezdí jen mezi 6. a 7. patrem. Cožé? A to tam měli ty výtahy dva. Prostě další portugalská logika. Museli jsme tedy jet 8 eskalátory až do -1. Film Whiplash byl fakt skvělej, uplně to člověku vlilo do žil adrenalin, myslím, že jsem v některých částech ani nedejchala. Po kině jsme ještě s několika lidma zavítali do baru. Objednala jsem si sklenku vína a sice jim to trvalo bezmála půl hodiny, než mi jí donesli, ale když už tedy servírka přišla, podala mi obří lampu, sklenici s tak půllitrem vína. Nikoho z těch lidí jsem neznala, ale všichni se o události dozvěděli přes couchsurfing, což s největší pravděpodobností znamená, že jsou to pohodový lidi, a taky že byli. Bylo nás asi deset a fakt jsem si ten večer užila, protože se tam sešla směs uplně rozmanitých lidí, národností, studentů, pracujících, i cestovatelů, kteří jsou v Lisabonu jen na pár dní. Někdo je tu na Erasmu, někdo tu pracuje už několik let a pochází z jiné země a dva kluci byli Portugalci. Největší zážitek večera byl, že jsme o jednom z Portugalců zjistili, že žije v domě s centrálním topením. Nikdo tomu nechtěl věřit a probíralo se to dost dlouho. Prostě taková senzace.

Další ukázka z portugalských technologických vymožeností - dálkové ovládání hlavních dveří v našem domě: (na fotkách si všimněte špagátu vedoucího od kliky dveří až do druhého patra budovy)

Ve středu se konal každotýdenní sraz couchsurferů. Bylo to celkem blízko mého domova, tak jsem se rozhodla to taky prozkoumat. Bavila jsem se s Maďarem, co tu pracuje jako číšník, s Kanaďanem, co odjíždí za pár dní pracovat na loď někam u Antarktidy, s Japonkou, která cestuje po Evropě, s Portugalcem o regionu Alentejo a dalších částech Portugalska. Potkala jsem tam i Mariellu z portugalštiny. Nabídla mi, že o víkendu jedou s kamarády na výlet do Serra da Estrela a mají ještě jedno místo v autě, tak jestli nechci jet. To se přece neodmítá!

Ve čtvrtek jsem jela do školy za vedoucím, pak na portugalštinu. Po ní jsem rychle nasedla na autobus směrem na Anjos. Couchsurfeři tam pořádaj každý týden veganskou večeři v takovém komunitním prostoru, který vypadá jako obydlená garáž. Za tři eura jsme dostali polívku a obří talíř s kuskusem, cizrnou a salátem. Takhle to možná nezní moc vábně, ale oni měli všechno tak dobře nachucený, že jsme se rozhodli, že tam budem chodit každý čtvrtek. Navíc jsme se tam zas dali do řeči se spoustou lidí a potkali některé z předešlých CS akcí. Jediný nedostatek byl, že jsme si tu večeři museli dát sedíc na patníku. Na druhou stranu, když jste ale nechali špinavé talíře ležet vedle sebe na zemi, hned se našel nějaký ochotný pes, který se postaral o důkladné umytí. Potkala jsem tam Polku, která tu byla na Erasmu a teď se vrátila, aby tu pracovala. Je to zvláštní, že si Portugalci pořád stěžujou na krizi a na nezaměstnanost a já pořád potkávám lidi z jiných zemí, kteří tu našli fakt dobrou práci. Polka ještě s jedním Portugalcem mi začali básnit o Praze, jak je krásná a začali vyjmenovávat všechny podniky, ve kterých byli. Je to sranda to slyšet a zároveň člověk cítí jistou hrdost, že i když jsme malá země skoro všichni nás znají a Prahu mají všichni hrozně rádi a často se tam vrací.

V pátek jsem chtěla vyrazit na akci, kde se skupinově objevují nové hospody v Lisabonu, ale ve čtvrtek v noci jsem se dozvěděla, že náš víkendový výlet začíná už v pátek večer. V pátek jsem si tedy zabalila a večer dorazila na sraz s Mariellou, dvěma Portugalcema Sergiem a Nunem a Řekyní Charou. Jeli jsme tři hodiny a cestou se najedli v Castelo Branco. Pod rouškou tmy jsme dorazili do národního parku Serra da Estrela do našeho hotelu Tomás. Ráno jsme posnídali a vydali se do lázní v hotelu v Unhais. Měli tam různý bazény s vířivkama a 4 typy sauny s různýma teplotama a vlhkostí vzduchu. Myslim, že to musí být dobrej voraz po dni stráveném na lyžích ve zdejších horách. Stopy sněhu jsme ale viděli jen na nejvyšších vrcholcích a bylo ho pomálu. Úplně zrelaxovaní jsme vylezli někdy po poledni.

Našli jsme místo, kde si dát oběd a popojeli do dalšího městečka Belmonte se středověkým hradem a výhledem kolem. Pak jsme ještě přejeli do Sortelhy, malé vesnice obehnané hradbami s malým hrádkem. Všechno bylo z kamene, domy i ulice a opevnění, tedy žulové.  Bylo to tam moc hezký. V místní hospůdce jsme zapili Marielliny narozeniny Ginjou a Muscatelem. Hospodská nám řekla, že vesnice má jen dva obyvatele. Vypadalo to spíš jak skanzen, domy hezké a opravené, ale neobydlené. Což je škoda, myslim, že to tam musí být hezký. Chtěla bych tam chvíli bydlet, třeba aspoň na týden o prázdninách.

Belmonte

Sortelha

Padla tma a my se vydali zpět do Covilhy a začli hledat restauraci. Prošli jsme půl města a všude měli obsazeno, evidentně je sobota dnem skupinových večeří, které obsadí celý lokál. Skončili jsme v restauraci Sporting. Dala jsem si tresku na neznámý způsob, ale nakonec to bylo dost podobný jako Bacalhau a Brás. Nuno objedal u číšníka dortík se svíčkama pro Mariellu a začali jí portugalsky zpívat Hodně štěstí zdraví... a přidala se celá místnost (což zahrnovalo asi třicet dalších dam). Byla to sranda. Potom jsme se vydali hledat noční život a skončili na místní diskotéce. Moc dlouho jsme tam ale nevydrželi, protože tam byl hluk a byli jsme už dost unavený. Další den jsme se nasnídali a opustili hotel někdy v 11. Poblíž Covilhy měl být turistický okruh. Portugalci ale nemají skoro žádný značky a turistice neholdují. Kluci se ptali na cestu několika lidí, ale nikdo nic nevěděl. Udělali jsme teda jen malý okruh a kus šplhali v hrozně hustym křoví. Bylo ale krásný počasi, šla jsem v tričku. Na první březnový den to teda ušlo. Pak jsme si u nádrže s vodou dali oběd ve formě housek. Zpívali nám do toho ptáci, zurčela voda a svítilo slunce. Pohoda.

vyzbrojili jsme se klacky proti psům

to jsou naši hoši, ale nakonec to byli sympaťáci

poutníci uprostřed kopců

výhled na Covilhu

Autem jsme se pak převezli do Piodao, horského městečka postaveného z břidlice. Všechny vesničky po cestě byly obklopené stupňovitými zahradami z kamenů vytvořenými obyvateli z drsné horské krajiny, aby mohli na rovných úsecích něco vypěstovat. V Piodao jsme se asi hodinu procházeli miniaturními uličkami mezi domy z břidlice v pořádném svahu. Potkali jsme fajn psa, kterej se k nám přidal. Sestoupili jsme i k řece. Dali jsme si večeři v místní knajpě a ochutnali jejich kozí sýr, byl naprosto báječnej. Pak už jsme jen nasedli do auta a namířili si to zpátky do Lisabonu. Ještě v horách nás ale zastihla drsná mlha, bylo vidět tak na třicet metrů, byla tma a cesta se klikatila nad svahem. Naštěstí jsme všechno překonali a pak už se vezli po pěkný dálnici směrem k domovu.

sýrový úlovek