Stěhování, rybičky, polský víkend

V dalších dnech bylo největší vzrůšo moje stěhování. Už jsem se pořádně těšila, protože nový byt je pěkný, čistý a plný slunce. Zmínila jsem to před mými polskými kamarády a oni mi nabídli, že mi rádi pomůžou převézt moje věci autem. Zlatý lidi! Nakonec jsem těch věcí měla opravdu hodně, takže autobusem bych jela tak na čtyřikrát, navíc moje nová adresa je tak hodinu cesty od té staré. Autem jsme tam byli asi za dvacet minut, všechno mi pomohli nanosit a bylo to. Další den jsem si ještě ze starého bytu převezla kolo, což taky proběhlo bez problémů a můj starý domácí mi dokonce vrátil depozit, který měl pořád u sebe. Takže všechno klaplo na výbornou. Mí noví spolubydlící Portugalci jsou fakt milí, i když někdy možná trochu moc upovídaní. A s kocourem zatím žijeme v míru.

nový pokoj

Rozhodla jsem se konečně prozkoumat zdejší akvadukt, pod kterým projíždím každý den. Byl krásný den a po mém sobotní plavání jsem se dolopotila do kopce, kde akvadukt Das Águas Livres začíná. Dalo se bohužel jít jen po jeho stranách a na jednom místě nakouknout dovnitř. Slunce pražilo a já se zase trochu připálila. Akvadukt je 941 metrů dlouhý a od roku 1748 zásoboval Lisabon vodou. Od roku 1967 už není používán k původním účelům.

Další den jsem vzala kolo a po cyklostezkách, který jsem teda furt musela lovit v mobilu, jsem se dostala do Monsanto parku. Je to největší park v Lisabonu a je vskutku obrovský. Kus vypadá jako Krčák a kus jako les u nás na chalupě s borovicema. Snažila jsem se to projet co nejvíc. Dala jsem si zmrzku, projela kolem vojenský základny a tribunálu a pak lesní cestou se navrátila zpět k výjezdu z parku a dala si na odpočívadle obídek ve formě pikniku. Pak jsem na chvíli spočinula na lavičce a opalovala se. Cesta domů už šla jak po másle, když jsem věděla, kudy jet. Minula jsem Cidade Universitário, krásný komplex fakult, kéž bych mohla studovat tam (mají tam taky Fakultu věd) a park Campo Grande s jezírkem, lodičkama a spoustou hrajících si psů.

Příští víkend jsme s Mariellou šly okouknout Oriente, moderní nádraží a Parque das Nacoes, což je moderní čtvrť vystavěná pro EXPO, takže je tam spousta pavilonů, taky vodorovná lanovka a hlavně Oceanárium. To bylo moc pěkný, viděli jsme spoustu ryb a četli si o nich, taky mořský vydry, tučňáky (někteří byli starší než my) a ptákokachny, pak i plazy, chobotnice, mořský koníky, chocos (sépie), hvězdice, barevný rybičky z Indickýho oceánu. Potom jsme si daly zmrzku a prošly jsme se parkem kolem řeky až k Vasco de Gama mostu. 

nádraží Oriente

Parque das Nacoes

horizontální lanovka pro lenochy

Ponte Vasco da Gama

Z lisabonských večerů bych vyzdvihla dva, na které rozhodně jen tak nezapomenu. První byl večer, kdy se náš kamarád Jonathan loučil s Lisabonem. Zašli jsme si zase do čínské restaurace a pořádně se nadlábli. Potom jsme se přesunuli k dalším kamarádům domů, kde už byla párty v plném proudu. Z bytu jim vede požární schodiště až na střechu. Hned, jak jsme se to dozvěděli, vrhli jsme se ke dveřím a vyšplhali se až nahoru. Byl tu výhled na ostatní střechy domů, ticho a hvězdy. Poseděli jsme a filozofovali o všem možném. Pak jsme se vrátili do bytu a někdo přišel s kytarou. Jonathan se jí ujal, naladil a začal hrát. Postupně jsme se sesedli do velké zpívající a hrající skupiny. Taky jsem pár písněmi přispěla. Nicméně někdy kolem 2 zazvonila u dveří policie, že prý děláme binec. Tak jsme to raději rozpustili. Další neobvyklý večer se udál v kavárně Renovar A Mouraria, tedy spíše na její zahrádce. Byl to večer s fado hudebníky. Dva chlapíci hráli na kytary a měli různé hosty zpěváky. Seděli jsme si u stolečku, popíjeli sangriu a v hracích přestávkách se bavili. Bylo už pěkné počasí a na tomhle dvorku nám zkrátka bylo fajn.

O víkendu se mi zase naskytla možnost vyrazit s mými polskými kamarády na výlet. V sobotu v 7 jsme měli sraz na Campo Grande, kde mě ještě s jejich francouzským kamarádem Jeremim nabrali do auta. Po dvou hodinách jsme dojeli do Castelo Branco, hlavního města regionu Beira Baixa. Tam jsme objevili nejlíp vybavený infocentrum, jaké kdy Poláci v Portugalsku viděli, tzn. vlastnili mapy a paní nám byla schopna podat info. Nakoupili jsme na trzích a půl hodinu čekali v masně a pozorovali chlapíky jak se noži mazlí s masem. Portugalské mámy tam totiž nakupovaly desítky kil masa na víkend pro celou rodinu. Pak jsme dojeli do vsi, kde jsme byli ubytovaní Sao Miguel de Acha. Byl to pěkný kamenný domeček. Vešlo se nás tam osm. Přijeli totiž taky Kajtostany, polská suprová rodinka, která cestuje po Portugalsku na kolech a chtějí na nich dojet i zpět do Polska. Odpo jsme jeli na výlet jen my a oni odpočívali. Prošli jsme si starobylé městečko Idanha-a-Velha a došli větším okruhem až k jezeru. Na rozpadlé autobusové zastávce uprostřed ničeho jsme se nasvačili. Pak jsme šupali zpět a pomáhali Jeremimu vařit Boeuf Bourgignon. Trvalo to děsně dlouho, ale taky to bylo děsně dobrý. Vypili jsme k tomu dost vína a kecali.

Idanha-a-Velha

v dálce Monsanto

    

příprava Boeuf Bourgignon

Další den jsme se nasnídali a vyrazili do Penha Garcia. Taky roztomilý městečko. Nakoupili jsme v tamním pekařství a v kavárně čekali na Zbycha s Kajtkem, kteří museli stopovat, protože se nás do auta vešlo jen 6. Potom jsme se vydali na Rota de fosseis (stezku se zkamenělinami). Vyšli na hrádek, přešli přehradu a údolím ve skále s říčkou se vraceli zpět. Nádhera. Dali jsme si tam piknik s výbornym chlebem a sýrem z trhu. Pak jsme došli k jezírku a kluci se vycachtali. Voda byla totálně ledová. Došli jsme zpět k autu a přejeli do Monsanta. My si prošli Monsanto s obřími zakulacenými balvany všude kolem i v domech. Poseděli jsme na esplanádce s kafíčkem a vydrápali se na hrad. Navrátili jsme se do Sao Miguel někdy v půl 9. Kajtostany si vzali svoje kola a saky paky a vyjeli hledat místo k přespání. My přejeli do Idanha-a-Nova a dali si vyhlášenou pizzu. Pak jsme už jeli domů, ale cesta trvala děsně dlouho, takže jsme dojeli až ve 2 hodiny ráno uplně zničení, ale spokojení s vydařeným výletem.

Penha Garcia

Monsanto

ráj na zemi

vzácný náklad

Sesimbra, rockový koncert a botanická zahrada

Když jsem předtím tvrdila, že tu čas ubíhá strašně rychle, nyní musím říct, že jeho rychlost se snad zvýšila na kosmickou. Už je začátek dubna, slunce začalo pořádně pálit a všichni vypadají jako růžová prasátka, já zase jako Rudá kotleta. Co se na koloběhu dní nemění s zůstává vždy pevným bodem jsou čtvrteční veganské večeře v RDA. Pořád vaří výborně a je to pokaždé trochu jiné. Posledně naprosto zabodovaly jarní závitky se sladkou chilli omáčkou. Navíc se tam vždycky sejdou všichni mí milí lidé a pokaždé se tam seznámím zase s novými. Taky tam mají stolní fotbálek, takže jsem to v něm pěkně natřela Indovi, popíjejíc u toho domácí pivo se zvířecíma etiketama. 

V pátek se tu nemluvilo o ničem jiném, než o zatmění slunce. Ráno jsem měla čas, tak jsem se pomalu probudila a dojela do Beléma. Z planetária tam vytáhli na ulici teleskopy a člověk si to mohl pěkně přiblížené prohlédnout. Zrovna když jsem dorazila, začala tam paní hlásat, že je zrovna 9:01 a zatmění dosáhlo maxima. No paráda, mrkla jsem do teleskopů a zase šla. 

Další den jsme si šly poslechnout koncert Bacha v metru. Měl být do 18h, já jsem dorazila někdy v půl pátý, umělci hráli asi deset minut a pak to zabalili. Tak jsme se ještě prošly kolem řeky a já pak jela na večeři k Polce Kasie, kterou jsem poznala přes vegandinner. Poznala jsem tedy i jejího přítele Marka. Ukuchtili zapečené těstoviny a pak jsme si dali víno. Jsou to hrozní sympaťáci, žili v Praze a Čechy mají fakt rádi. Nejvíc prý zbožňují smažák a černý Kozel. Taky znají hospodu Big Lebowski, která již dnes nefunguje, ale bylo to fakt dobrý místo, kde každý zaplatil, kolik se mu chtělo. Dokonce znají majitele toho podniku. Kecali jsme teda o Čechách a Polsku a turistice a Portugalsku a neschopnejch Portugalcích. Nakonec mě pozvali na další den na výlet do Sesimbry, což je městečko na jih od Lisabonu. Byla jsem nadšená a volala jsem Marielle, jestli s náma taky nepojede. 

Další den po tom, co si Poláci zaběhli minimaraton přes lisabonský most, jsme se srazili na Campo Grande a vyjeli na jih přes Vasco da Gama most. Bohužel začalo docela poprchávat. V Sesimbře jsme měli sraz s polskou rodinkou, která tu cestuje. Znají se s našimi Poláky přes své cestovní blogy. Bylo to naprosto úžasně fungující rodinka. Dva manželé něco přes třicet a dvě děti, Kajtek měl 4 roky a malé batole 10 měsíců. Byli s nimi i prarodiče. Tahle rodinka cestovala tři měsíce na kolech po Maroku a pak teprve přijeli do Portugalska. Fungovali jako správný tým. Měli náš obdiv. Ze Sesimbry jsme dojeli auty na Cabo Espichel, což je místo na útesech s pěknými výhledy. Trochu jsme se tam prošli a našli místo, odkud jsou vidět dinosauří stopy. Deštivou náladu nám na konci dne spravil překrásně rudý západ slunce. Popojeli jsme pak do Sesimbry a šli se najíst do restaurace. Objednali jsme si společně všechno možné a uždibovali ze všech talířů. Takže jsme mohli ochutnat několik typů ryb i mořských příšer.

Další týden jsem jen sháněla nové bydlení, domluvila jsem si několik schůzek k obhlédnutí bytů. Čím blíž centru, tím větší otřes. Nakonec jsem se rozhodla pro byt na Areeiru, dva vchody od Nichina a pár ulic od Marielly v krásným prosluněnym bytě s dvěma Portugalcema, Kubáncem a kocourem. O víkendu jsme konečně vyrazili na rockový koncert. Měl být od půl 11 v Sabotagi, ale nakonec začali hrát až o půlnoci. Jeden člen kapely se nás přišel zeptat, jestli by nám nevadilo, že by začali ještě o dalších deset minut později (což u Portugalců je tak půlhodina až hodina), tak jsem mu řekla, ať už začnou a zjevně ho to nějak vzalo, tak nám všem koupil pití, abychom při dalším čekání netrpěli. Nejdřív hrála překapela - dva týpci na kytary a ten druhej se ještě snažil podupávat na bicí. Po nich přišla kapela The Moonshiners. Bylo to bombový, nadupaný. Na bicí hrála holka a pak tam byl kytarista a harmonikář (na foukací) a oba zpívali a občas se k nim připojilo ságo a a asi v půlce přišel basák. Pořádně jsme si zatrsali.

V sobotu jsme se domluvili, že budem pozorovat západ slunce z Jardim de Torel, nikdy jsem tam nebyla, takže jsem zase objevila něco nového. Potom jsme měli domluvený sraz s klukama, které znám z minulého semestru. Hlavně jsem po třech měsících zase viděla Jonathana. Luca nám zamluvil míst v ilegální čínský restauraci, která už je ale tak profláklá, že snad ani ilegální být nemůže. Objednali jsme 5 jídel pro 6 lidí a nebyli to ani schopný všechno sníst, jaký porce tam dávaj. Nejlepší byly jarní závitky a kachna. Potom nás kluci vzali do nového podniku Anos 60, kde měli dost dobrý pivo a hrál tam týpek živě na kytaru.

stará garda

V neděli jsem si udělala relaxační den a šla do Přírodovědnýho muzea a přilehlé Botanické zahrady. Bylo v ní fakt krásně a taky parádní počasí. Taky tam měli pavilonek s motýli. Cestou jsem si dala svačinku v Pastelarii - galao a zákusek Rocha Real, což byla snad největší sladká hrouda, jakou jsem kdy viděla.

někdejší chemická laboratoř

dinosauří stopa odlitá v Cabo Espichel

Rocha Real pokořena