Portugalské zvláštnosti 2

Portugalština

To, že portugalština bude těžkej jazyk, jsem si myslela už před příjezdem. Některý slovíčka jsou sice podobný s francouzštinou i angličtinou, nicméně mě pokaždý udivuje, jak si ten jazyk Portugalci komplikujou. Jejich výslovnost je taky neuvěřitelná a rádi polykaj spoustu samohlásek, takže je z toho pak člověk jelen. Dva týdny jsme se tedy na jazykovém kurzu učili, jak vlastně správně vyslovovat. Nejvíc tu asi používaj "š" a proto jim Brazilci a Španělé moc dobře nerozumí. Naposledy už mi šla hlava kolem z jejich určování místa, tedy když člověk chce říct "tady" a "tam". V angličtině vám na to taky stačí dvě slova, ale v portugalštině ne. Pokud mluvím o něčem, co je tady (kde se nacházím já), řeknu "aqui". Pokud mluvím o něčem, co se nachází tam, kde se nachází člověk, se kterým zrovna vedu konverzaci, řeku "aí", Pokud mluvím s někým o něčem, co se nachází někde, kde nejsme ani jeden z nás, řeknu "ali" (ale jen pokud to místo vidím), pokud to místo není v dohledu, musím použít "lá". Taky jsme vedli dlouho diskuzi o jejich slovesech "být". Nemají totiž jedno, ale dvě. Jedno se většinou používá pro trvalé věci a druhé pro přechodné nebo pohyblivé. Je to pak ale otázka názoru, jestli se s postelí nebo skříní dá pohybovat nebo jestli ten stůl je přivrtaný šrouby k zemi, či není. Nicméně, pokud se člověk trochu zasnaží a nějaké to slovo ze sebe před Portugalci vysouká, jsou strašně nadšení a hned vás chválí, jak už umíte mluvit. Na Konzervaci kamene mě profesorka Amélie pravidelně zkouší před třídou, jaký slovíčka znám a pokouší se se mnou bavit portugalsky. Takže je to celkem sranda. Posledně, když jsem před ní a dalšíma studentama telefonovala česky, začali se všichni chechtat, co to je jako za jazyk. Nejvíc mě ale poslední dobou baví krocan, tedy to slovo. V angličtině se řekne "Turkey", což je i označení Turecka a v portugalštině se zas řekne "Peru". 

Toulaví psi

Tyhle huňáče tu potkávám dost často. Nejvíc jich ale vídám v areálu naší fakulty. Žije jich tam několik, rádi se povalují nebo si hrají. Přijdou k vám a ťuknou do vás čumákem nebo si to nakráčí rovnou do jídelny, aby okoukli, co je k obědu. 

Rušení nočního klidu

V Lisabonu je běžné, že popeláři tu jezdí každý den, tedy přesněji řečeno, každou noc. U nás pod okny je to vždycky chvíli po půlnoci. Teď už nám to tolik nevadí, když je zima a okna máme zavřený, nicméně v létě to byla celkem otrava. Nejvíc mě fascinuje, že jezděj se svojí popelářskou károu i v Bairro Alto. To auto je obrovský prostě jako dodávka, ale uličky jsou tam úzký i pro osobní auta. Nejhorší je to u Erasmus corneru, kde jsou hned dvě zatáčky za sebou a v pátek a v sobotu večer jsou ty ulice naplněný postávajícíma lidma. Vždycky kolem půlnoci tam to popelářský auto přijede, všichni se přitisknou na zdi baráků a čekaj, jestli je to zamáčkne nebo ne. Je to už spíš taková atrakce a vždycky čekáme, když už teda přijedou. Další oblíbenou činností portugalských řidičů je troubení. To ale neuslyšíte prakticky skoro nikdy během dne, ale zásadně v noci nebo někdy v šest ráno. Většinou je to proto, že tu všichni parkují jak magoři, takže se prostě musíte dotroubit těch, co vám stojí v cestě. Nestačí jim ale nikdy zatroubit jednou, dvakrát, když už, tak pořádně, nejlíp deset minut v kuse, ať vás slyší celá ulice i za roh.

Sámošky

Chodíme tu nakupovat do malých supermarketů, typu Albert nebo Tesco express. Tady se to jmenuje Pingo Doce (sladká kapka) nebo MiniPreco (minicena). Hrozně se mi líbí jejich výběr zeleniny a ovoce. To, co u nás považujeme za exotické, se tu prodává za pár centů. V září jsme se teda snažili ochutnat všechno, co se na pultech objevilo - tři typy melounů, mango, ananas, granátový jablko, tomel (diospiro) a dost mě taky zaujala "maçã reineta", což vypadá a chutná jako jablko skřížený s hruškou. Hned u zeleniny vás v každém obchodě bouchne do nosu odér rybiny. To proto, že si můžete všude koupit jak čerstvý ryby, tak sušený - jen tak tam maj v regálu vyskládaný nezabalený, sušený, nasolený tresky, který jsou usušený do placata, takže jsou hrozně velký a tvrdý. Nějak mi nešlo do hlavy, co s tim člověk pak má dělat a jak to vůbec pronese skrz pokladnu, ale někdo mi řikal, že doma se to pak má strčit na den do vody, maso změkne a dá se uvařit. Takovýho macka by ale musel člověk mít ve vaně nebo co. Mají tu celkem dobrý pečivo, jak sladký, tak i chleby a houstičky (i když ty zřejmě můžou za to, že jsem zas přišla o kus zubu). Objevili jsme taky mouku, kde už je rovnou přidaný prdopeč, takže vám buchty i lívance kynou samy. V obchodě taky seženete dobrý vína za skvělý ceny. A to i portský. Momentálně frčíme hlavně na svařáku z místních červených vín. Co ale moc nechápu jsou zdejší piva. Když si je chcete koupit v krámě, vždycky nejlevnějš vyjde, když si koupíte pack po 10 nebo 12 pivech o objemu 2 dcl než když si koupíte dvě litrový flašky. Proč? Člověk se chce jen normálně napít a musí u toho vyprodukovat kila obalů ze skla a papíru..

Náš byt

Ano, budu ho muset zmínit taky, i když se nejedná až tak o portugalskou zvláštnost, ale je to bizarnost zkrátka sama o sobě. Doma vám je víc zima než když se vydáte ven. Navíc tu v podstatě neznaj topení. Museli jsme zahájit boj s naší domácí, aby nám vydala přímotopy, protože už se tu nedalo vydržet a promoklý oblečení mi schlo několik dní. Snažili jsme se teda aspoň nahřívat u trouby a popíjet svařák. V bytě je nás sedm a máme jen jednu koupelnu se záchodem. Už to přináší dost komplikací a někdy si člověk ani ráno nestíhá vyčistit zuby, když mu tam někdo vleze na půl hodiny. Taky jsem byla dost překvapená tím, jaký můžou být lidi prasata. Myslela jsem si, že jsem bordelář (a mí rodinní příslušníci určitě dosvědčí), ale tady jsem seznala, že na mezinárodní úrovni za ostatníma značně zaostávám. Je tu tedy normální, že hned hodinu po tom, co nám tu domácí uklidí (a byt konečně vypadá uživatelně) je všude opět stejný nános bordelu, drobků a rozlitých kapalin. Už se tu tři lidi zranili o povalující střepy. Ráno běžně snídám mezi cizími odpadky a vajgly na stole, kdo by se s tím přece po sobě uklízel. Pořád jsem se divila, co pořád dělají nůžky v dřezu a záhy jsme přišly na to, že si s nima ostatní stříhají jídlo, jako třeba pizzu nebo maso. A to nemluvě o tom, že se tu tak 4 noci v týdnu vůbec nevyspim, protože Španělé s Italama na sebe pořád něco pokřikují tak do 1 do rána, někdy třeba do 4. Ať se veselej, ale ne když další den musim vstávat v 6. Tak to je jen pro představu, abyste věděli, jak nám to v naší zoo chodí..

Pravidlo dne: Odsuň skládku na jednu polovinu stolu a na druhé si připrav snídani.

Jeskyně, kajaky, Kmotr a surf

Abych pokračovala v příběhu.. tak tedy myslím, že za zmínku stojí, jak jsme si ještě jeli užívat jedny z posledních letních dnů na Costu, tedy pláž čtvrt hoďky od fakulty. Byly obrovský vlny, tak jsme zas blbli, ale byly tak silný, že mě to několikrát hodilo na zem do písku. Bylo to fajn poškolní odpoledne.

Den nato jsme vyrazili na večeři do ilegální čínské restaurace. Vypadá to trochu jako když jdete k někomu do bytu (ale s tou ilegalitou jde možná jen o nějaký mýtus). Bylo tam strašně narváno, tak jsme se k lístku dostali asi až po půl hodině. Objednali jsme si všechny možný typy jídel, abysme ochutnali co nejvíc a hlavně tak u poloviny jsme vůbec netušili, co to bude. Taky jsme si dali čínský pivo, který nikomu moc nechutnalo a mě připomínalo zázvorovou limonádu.

V sobotu následoval parádní výlet do vápencových jeskyní Mira D´Aire. Nasedli jsme do připraveného autobusu a za hoďku a půl dorazili k jeskyni. Byla celkem velká, ale třeba na Slovensku jsem viděla větší. Co ale české ani slovenské jeskyně nemají, byl výtah! Pak jsme přejeli ke břehu řeky, která se po chvíli vlévá do řeky Tejo, a nasedli na kajaky. Bylo krásně, slunce pálilo jak v srpnu, všichni na sebe stříkali z jedné lodi do druhé vodu, předjížděli se a strkali do sebe. Dojeli jsme k hradu na ostrově uprostřed řeky. Bosí jsme vyšlapali nahoru a vydrápali se na věž s výhledem. Ještě skupinová fotka, jak jinak a zas jsme klopýtali nazpět. Nabrali nás zase do autobusu, doschnout jsem ale stihla až v Lisabonu. 

ostrovní hrad Almoroul

V neděli nás čekal Drinkfather :D Tedy sledování Godfathera a popíjení. Dojely jsme s Pet na Costu někdy v 11 a jaly se péct banánovkovej koláč. Pak jsme šli za Jasperem a Angelem na pláž. Koupili jsme lítající talíř. Blbli jsme zas v obřích vlnách a přitom se snažili házet frisbee, ale vždycky nás ty vlny děsně sejmuly. Pak jsme se jen tak vyvalovali na pláži a kecali. Hlad nás pak vyhnal z pláže do burger hospody a cestou jsme ještě nakoupili zásoby na večer. U Gabi doma jsme pak mazali jednohubky, pojídali koláč a taky samozřejmě řešili Jonathanovy hádanky. Pak jsme se konečně vrhli na sledování Kmotra a k tomu jsme měli různá pravidla, kdy se má pít. Jedno z nejbizarnějších asi bylo napít se, když uvidíme Cristiana Ronalda, ale i to se několikrát přihodilo. 

že by zrovna někdo hlasitě zapískal?

Minulý víkend jsme se konečně přihlásili na hodinu surfu. Byly hrozný vlny, jako obvykle. Nasoukali jsme se do neoprenu, cvičili jsme chvíli na pláži a pak naskočili do vln. Myslela jsem, že to bude jednodušší, ale ty vlny mě furt vrhaly nazpátek a prkno taky. Instruktoři se nám snažili pomáhat ale většinu času jsem jen bojovala o život. Pak mi začala téct krev z nosu... klasika. Ke konci lekce jsem ale byla schopná se i na to prkno postavit. Totálně mě to ale vyčerpalo jako už dlouho nic. V neděli jsem vyjela sama do Beléma. Prošla jsem si klášter, pak zamířila na Věž, cestou jsem se dala do řeči s nějakou arménskou turistkou, tak jsme věž prošly spolu. Chvíli jsem si početla knížku na břehu řeky, potkala ještě několik erasmáků a prošla muzeum kočárů. 

jo to jsme si ještě mysleli, jaká pohoda to bude

belémský klášter

Tower of Belém

Muzeum kočárů

Portugalské zvláštnosti

Pastel a pastelarie

Co se týče stravy v Portugalsku, samozřejmě tu mají tradiční jídla, zahrnující většinou rybu, taky tu dělaj polívky bez chuti, ale když přijde na pečené sladkosti, ty u nás zkrátka nemají obdoby. V každé ulici najdete několik Pastelarií, což je něco mezi cukrárnou, kavárnou a restaurací. U pultu si koupíte kafe a koláč a sednete si ke stolku, abyste si je vychutnali dosyta. Člověk by tu mlsal donekonečna, hlavně proto, že by chtěl vyzkoušet všechny druhy koláčů a buchet, co tu mají. Nejtypičtější je "pastel de nata". Jde o košíček z listového těsta naplněný vanilkovým pudinkem.

Několik lidí mi tvrdilo, že pokud jsem neochutnala "pastel de Belém", nemůžu vědět, co to je pravý pastel. Belém je část Lisabonu s velkou koncentrací památek. A náhodou tam v rámci jednoho předmětu analyzujem sochu, takže jsem se tam ocitla i minulý čtvrtek a schválně jsem si ten slavný belémský pastel dala. Naštěstí tam nebyla taková fronta jako obvykle. Ale po ochutnání jsem si kupodivu musela přiznat, že tenhle pastel není na můj vkus tak dobrý, jako ty, které jsem ochutnala předtím v lisabonských pastelariích. Jedná se tedy o pěkný mýtus, kterému není darmo věřit!

Vchod do belémské pastelarie

Portugalské typy kávy

Když si tu chce nebohý turista objednat kafe, opravdu neví, co si počít. Existuje tu snad dvacet druhů kávy. Naštěstí jsem dost záhy zjistila, které je mému srdci (které by se nejlépe prolévalo slabým kafem se spoustou mlíka) nejbližší. Objednávám si tudíž Galão. Dlouho jsem si lámala hlavu, jaký je rozdíl mezi Galão a Meia de leite, schválně jsme si jednou dali obojí a chutnalo to uplně stejně, připadli jsme si, jak barbaři, kteří ani chutě nerozeznají. Později jsme se ale dozvěděli, že jediný rozdíl mezi nimi je, že Galão je servírováno ve sklenici, kdežto Meia de leite v šálku. Obsah je tedy totožný! Pokud by tu někdo zatoužil po espressu, musí říct "uma bica". Tenhle název vznikl jako zkratka pro Beba Isto Com Acúcar (Pijte to s cukrem), což byla v minulosti jakási promoakce nejstarší kavárny v Lisabonu "A Brasileira", když nebyli spokojeni s odbytem kávy a snažili se lidi naučit si ji sladit. Existují ještě další a další typy, ale i sami Portugalci uznávají, že si vlastně podle názvu neumějí objednat, protože v každém městě pod tímto jménem dostanete jinou kávu.

Um galão

Déšť v Lisabonu

Sice to možná zní zvláštně, nicméně musím zdejší déšť označit za abnormalitu. Když tu prší, většinou to trvá tak půl hodiny a pak konec. Déšt je ale neuvěřitelně intenzivní a neochrání vás v něm skoro nic, je to prostě souvislý sloupec vody pohybující se směrem k zemi. Když k tomu tedy dojde, je lepší zůstat doma a nebojovat s tím. Navíc pak ještě celý den po městě jezdí hasičská auta, lidi vyklízejí vytopené krámky a chodby, po ulici zakopáváte o čerpadla a nebo vidíte valící se vodu z různých potrubí, třeba i v metru. A k tomu dochází průměrně tak jednou týdně..

Lisabonská doprava
Zjistila jsem, že řidiči tu nejsou až zas tak divocí, jak to vypadalo během prvních dní. V centru je trochu větší maglajs, ale jinak tu řídí všichni celkem obstojně a překvapivě, když přijdete k přechodu, tak vám VŽDYCKY zastaví první auto. Na to se zvyká dost snadno. Pokud jde o veřejnou dopravu, to už takový terno neni. Zdejší systém je tak složitý, že tomu nerozumí skoro nikdo, kdo tu bydlí. Na tramvajenku si musíte koupit několik separátních jízdenek. Každý druh transportu totiž obstarává jiná firma, takže když si koupíte celodenní jízdenku na metro, u autobusů s ní nepochodíte. Já si teda kupuju tramvajenku na centrum Lisabonu, trajekt a pak na druhém břehu přikoupím tramvaj. Portugalci si taky zřejmě dost libujou ve stávkách. Metro už nejelo dvakrát celý den. Musela jsem teda hledat autobus, který by mě odvezl. Jejich intervaly jsou ale tak 20 minut. A navíc mi zatím nikdo z Portugalců nikdy nepomohl nějakou radou ohledně dopravy, všechno si vždycky hledám na mapě nebo na internetu. Taky neznaj vyhledávání spojení jako my například máme na idosu. Na webu si můžete najít vždycky jen konkrétní linku a čas kdy vyjíždí z konečné, pokud ale chcete vědět, kdy přijede k vaší zastávce, nedozvíte se to na internetu ani na zastávce. Tam je jen vyvěšený papír, kde je napsáno, že interval je třeba 18 minut. Něco si tu plánovat zkrátka nemá cenu.

Jízdní řád vás informuje jen o intervalech

V busech jsou všechny zastávky na znamení, většina busů zastávky nehlásí  a venku je jejich název tak malým písmem, že prostě vůbec netušíte, kde máte vystupovat. Ve všech autobusech se nastupuje předem kolem řidiče, kde si musíte pípnout kartu nebo si koupit jízdenku. I přesto vás v těhle prostředcích kontrolují revizoři (v průměru tak dvakrát týdně).
Dvakrát jsem teda přijela pozdě do školy kvůli stávce metra, jednou nejela tramvaj, protože se v kolejích zaseklo auto a jednou měl bus zpoždění, protože se tam řidič začal hádat s nějakou ženštinou, zastavil motor a řekl, že zavolá policii. Prostě se pořád něco děje. Do metra a z metra musíte přes turnikety. Metro je celkem přehledný a má 4 linky. Jen nechápu, proč je ten peron na zelený lince tak dlouhej a jezdí tak krátký metro, který končí asi v půlce nástupiště. Pořád tak musíme sprintovat doprostřed, abysme ještě stihli naskočit. Cesta trajektem je celkem fajn, ale někdy jsou dost velký vlny, takže se člověk jen tak tak vykolébá ven jak nějaký opilec.
Všeobecně se Portugalci v jejich transportním systému vyznají mnohem míň než my. Například holky ze třeťáku univerzity se teprv ode mě dozvěděly, že můžou jet do školy nejen tramvají ale i autobusem.