Na nejzápadnějším cípu Evropy

Týden zase utekl jako nic. Ve středu večer jsme se opět v hojném počtu sešli v našem oblíbeném Rockpubu. Ve čtvrtek jsem měla zase moji oblíbenou hodinu Diagnostiku a konzervaci kamene. Odpoledne jsme se dostali i do laborky a měřili nasákavost kamene. Přitom se mnou pořád portugalské osazenstvo vtipkovalo na téma mojí jazykové (ne)vybavenosti. Tak jsem je pak učila některý český slova, a aby to bylo tématický, tak se profka Amélie chtěla hrozně naučit "vápenec".. Pátek byl krušný hlavně kvůli nepojízdnému metru do sul (tedy tramvaji na druhé straně řeky). Nějaké auto totiž najelo do kolejiště a zaseklo se tam. Prý se to stává dost často. Musela jsem dojet do školy autobusem a přitom dávat rady ostatním Portugalcům, že je tenhle bus opravdu doveze k fakultě. Nad neznalostí Portugalců místní dopravy mi občas zůstává rozum stát, ale podrobněji se téhle problematice asi budu věnovat v extra příspěvku. Večer jsem si ale ranní strádání vynahradila. Jeli jsme totiž za Maďarama dělat hamburger párty. Nakoupili jsme spoustu ingrediencí a vína a dali se do práce. Po asi hodinové snaze nás všech, jsme se řáďácky natlásklli výbornýma burgerama, zapili to pálenkou a bílým Portským. Kecali jsme a koukali na Jak vycvičit draka II asi do 4 do rána.

Sobotu jsme celkem obstojně proflákali. Vařili jsme brokolici a lívance a večer jsme šli s ostatníma do Bairro Alto. Další ráno jsme ale museli vstávat na výlet. Vydali jsme se na nejzápadnější výběžek Portugalska - Cabo da Roca. Přejeli jsme vlakem do Cascais a odtud se převezli turisticky adaptovaným autobusem na místo určení. V podstatě se jedná o vyhlídku s vysokým památníkem (nebo prostě kamenem uprostřed), kde se fotí halda turistů, která pak hned zase nasedne do autobusu. My jsme se ale rozhodli se projít dál po útesech a asi po půl hodině (možná víc) jsme došli k poloskryté pláži Ursa, kde se koupali asi jen místní (a dost z nich to vzalo po nudistickém způsobu). Bylo pěkný počasí a pláž bylo naprosto báječná. Hned jsme naběhli do obřích vln a nafotili jsme spoustu fotek, hlavně jak kluci blbnou ve vodě, topí se a nebo se v boji proti vlnám drží za ruce. Chvíli jsme si dali šlofíka a peklo do nás slunce, když najednou jsme se všichni naráz vzbudili, protože v jeden moment to rozbouřený moře se spoustou vln uplně utichlo, vůbec jsme nepochopili, co to bylo, ale všechny nás to vymrštilo z osušek. Vyšplhali jsme zase zpátky na útesy a stopli jsme si jednoho nudistu, aby nás autem převezl přes megakaluž. Nacpali jsme se do zpátečního autobusu a když jsme se hladově navrátili domů, čekalo na nás překvapení v podobě zapečeného lilku s rajčatovou omáčkou od našeho Itala Waltera. Och, to byla dobrota!

Pláž, fronta do sklepa, výlet

Čas tu plyne jako řeka. Proto to chvíli trvalo než jsem si sedla k dalšímu pokračování mého příběhu. Většinu času se ale člověk zaobírá dost nudnýma věcma jako je škola, doprava do školy, odevzdávání protokolu, učení na testy. Tenhle týden jsem už psala dva, naštěstí v angličtině, ale kdoví jak dopadly. Tak tedy abych navázala, kde jsem skončila..

Předminulý pátek jsme všichni nadšeně vyrazili na pláž v Carcavelos. Chtěli jsme se připojit na hodinu surfování. Bohužel byla lekce zrušena, protože byly údajně malé vlny. Zahráli jsme si tedy alespoň beachvolejbal a vycachtali se v oceánu.

V neděli jsme se rozhodli navštívit Galerias Romanas, tedy jisté sklepy v centru Lisabonu, které jsou otevřeny jen tři dny v roce a všeobecně to vypadalo jako velká událost. V sobotu se tam někteří ani nedostali, jaký byl o to zájem. Přišli jsme tam v 10 hodin a už zde byla fronta přes dva bloky domů. Organizátoři nám říkali, že budeme čekat tak 2,5-3 h. Potkali jsme Jonathana, který nás vzal za jeho kamarádkama čekajícíma o něco víc vpředu. Rozhodli jsme se, že to prostě vydržíme. Když tu stojí tolik lidí, musí jít o něco senzačního přece! Po více než 3 hodinách pečení na sluníčku, přešlapování, svačení a poslouchání Jonathana, jak plánuje svojí turistickou atrakci (vybudování obří ďuzny v zemi o průměru 2 km), jsme se dostali do sklepení. Sestoupili jsme dírou v chodníku a přidali se k naší průvodkyni, která vše vyprávěla portugalsky. Nerozuměli jsme nic a za 5 minut jsme sklepení prošli. Shodli jsme se, že na tom nebylo nic moc zajímavého. Sklepení otvírá jen jednou v roce, protože z něj musí vypumpovat vodu, jíž je po zbytek roku zaplaveno.

Bylo ještě krásně teplo, takže jsme večery trávili na grilovačce, posezením na vyhlídce, popíjením a jezením těstovin na střeše hostelu, postáváním u Erasmus corneru nebo v jedný hospůdce otevřený do ulice. Stala se naším dalším útočištěm, protože mají happy hour na pivo, maj pěkně vyzdobený stěny a hlavně hrajou dobrou hudbu!

Gabi v naší rockový hospůdce

V sobotu jsme vyjeli na výlet organizovaný naším jazykovým kurzem. Autobusem jsme se dovezli do města Batalha, asi hodinu a půl severně od Lisabonu. Udála se zde významná bitva a na počest výhry Portugalců nad Španěly si tu ve 14. století postavili klášter. Taky jsme se dozvěděli detaily známého příběhu o Pedrovi a Inez, portugalském Romeu a Julii, královi a služce, kteří se do sebe zamilovali. Jeho otec ale pak rozhodl ji odstranit a setnuli jí hlavu. Klášter byl celkem rozlehlý, kromě kostela jsme si prošli rajský dvůr s křížovou chodbou a taky nedokončenou kapli, která byla sice bohatě zdobena kamennými prvky, ale pozbývala střechu.

Poté jsme popojeli do městečka Alcobaca, kde byl o něco starší klášter, tedy nebyl tak zdobený. Prohlídli jsme si kostel se svatebčany, rajský dvůr, refektář, dormitář i kuchyni s obrovským komínem. Dali jsme si kafíčko v kavárně a prošli trochu město. Nic moc víc tam ale k vidění nebylo.

obrovská kuchyň

svatební kára

Busem jsme se pak přemístili do Óbidos, středověce vypadajícího městečka obehnaného hradbami, s úzkými křivolakými uličkami a hradem, z něhož se stal hotel. Uličky byly plné turistů a malých obchůdků. Museli jsme ochutnat místní specialitu - likér Ginja v čokoládovém kalíšku. Byla to dobrota, ale po zbytek dne jsme se cítili absolutně přeslazení. Měli jsme jen hoďku rozchod, a tak jsme toho nestihli vidět dostatek, asi se sem ještě budeme muset vrátit.

Ginja v čokoládě

Pipos výletníkem

Přejeli jsme pak ještě do Peniche na útesy u oceánu. Dost tam foukalo a hnaly se mraky, naskytl se nám ale pěkný, místy dramatický výhled.

já v záchvatu smíchu

trošku děsivější scenérie

V neděli jsme vyrazili na akci Lisbon Open Houses. Tenhle víkend totiž byly otevřeny některé budovy, do kterých se běžně člověk nedostane nebo si za to běžně musí zaplatit. Navštívili jsme Národní divadlo Sao Carlos a Nejvyšší soud, pak nám ještě zbylo trochu síly na projití dvou pater muzea designu. 

posádka před soudní stolicí

Naše prázdné žaludky už se začaly hlásit o slovo. Věděla jsem o dvou tradičních restauracích, kde by měli vařit levně. Našli jsme je, alébrž v neděli neměli otevřeno. Zapadli jsme pak do nejbližší hospody/jídelny po cestě. V menu jsme obdrželi pivo/víno, polívku, salát, housku, rybu, mega čokodort a kafíčko. Po téhle hostině jsme se už jen odkutáleli domů.