Čas adventní

Na delší chvíli jsem se odmlčela, ale zase se vracím, abych tu popsala, co se vlastně dělo v prosinci. Ke shrnutí všech zážitků jsem se zkrátka dostala až teď. Navíc jsem doposud neměla odvahu se vrtat ve fotkách z Lisabonu, protože jsem se tam s některými lidmi už musela "nadobro" rozloučit, a tak jsem nebyla nějakou chvíli schopná se těmito vzpomínkami zaobírat a přitom zůstat v dobré náladě.

Jak jsme objevili Primeiro Andar

Byl takhle jednou jeden obyčejný páteční večer. Nic se nedělo a nikdo nevypadal, že by plánoval nějakou akci. Maďaři zůstali doma, poněvadž Gabi byla pořád nemocná. My s Pet se flákaly doma a nevěděly, co s večerem. Ostatní nám nějak neodepisovali, tak jsme si doma otevřely Plzeň, co Pétě dovezl Libor. Jen jsme smočili jazyk a už jsme se ocitaly v záchvatech smíchu. Navíc ta chuť nám teda ohromně chyběla, zdejší piva se s tím vůbec nedají srovnat. Naše nadšení bylo slyšet až k Walterovi do pokoje. Řekly jsme si, že vyrazíme do centra na vlastní pěst, buď tam ostatní někde potkáme nebo si dáme pivo samy. Přišly jsme do baru s nejlevnějším pivem i sangriou a hned narazili na ostatní. Tak to bylo jednoduchý! Bylo nás asi 15 u stolu a po chvíli přišel barman a začal na nás vyjíždět, proč jsme si jako dovolili dát tři stoly dohromady bez jeho svolení. Kluci se naštvali a začali se zvedat. Achjo. Došli jsme na Miradouro, chvíli tam postávali a pak Jonathan začal hlásat, že bysme měli jít do Primeiro Andar (První Patro), že to je nedaleko. Následovali jsme ho a došli jsme do dost zajímavýho prostoru, kterej jsem si hned oblíbila a od té doby jsme se tam po večerech vyskytovali dost často. Zvenku to vypadalo jako nějaká polorozpadlá továrna, uvnitř jste nejdřív vešli do staré velké tělocvičny s basketbalovými koši a jedny dveře odtud vedly do dalších místností, kde se posedávalo na židlích a křesílkách, něco jako u nás třeba v Unijazzu. V zadní místnosti hrála hudba. Když jsme dorazili my, tak zrovna hrál swing, tak jsme si tam i zatancovali. V tomhle podniku jsme poseděli i poslední večer před odjezdem. Potkáte tu Portugalce, Erasmáky, ale i cizince, kteří jsou v Lisabonu jen pár dní. Je to takový prostředí, kde se hned s každým dáte do řeči, můžete tu třeba potkat i borderku a házet jí lítající talíř, když na to přijde.

První večer v Andáru

Výlet do Setúbalu

Hned další den po objevení nové putyky, jsme jeli na výlet s portugalským kurzem. Jelo se na několik míst v Setúbalu, což je výběžek na jih od Lisabonu a v podstatě už naše fakulta se nachází na něm. Jelo se teda autobusem asi hodinu a nejdřív jsme se podívali do konventu v Arrábidě, schovaném v kopcích přírodního parku s výhledem na moře. Žije tam jen jeden chlapík, co se tam o to stará. Dost si užíval společnost tolika lidí. Kdysi měl normálně ženu a práci a pak se rozhodl jít sem a žít osamělý život. Přejeli jsme na pláž Figuerinha a dali si tam kafe a dort. Pak jsme se proběhli po pláži a převezli se do Setúbalu - města. Tam jsme měli rozchod na oběd a učitelky nám hrozně doporučovaly, ať si tam dáme tradiční "Chocos fritas", což nám všem svým názvem evokovalo něco na způsob smažené čokolády. Asi po dvaceti minutách vyptávání nám došlo, že to jsou nějaký smažený mořský potvory, pravděpodobně chobotnice. Učitelky se nám pak smály, kdyby šlo o čokoládu, tak se to přece jmenuje chocolate ne? Aha.. Sedli jsme si do jedný zapadlý hospůdky a objednali si to tam. Naštěstí jsme si dali jednu porci v několika lidech, protože mi dva kousky tý bílý hmoty stačily. Dál se jelo na hrad Palmela. Lehké opevnění na kopci s věží s pěkným rozhledem po krajině a s kostelem (kterého jsme si s Tomim vůbec nevšimli). Nakonec jsme navštívili vinný sklep v Azeitão. Ochutnali jsme Muscatel a koupili si i flašku s sebou, je to silný skoro jak Portský. V cukrárně jsme pak ochutnali místní specialitu Tortas de Azeitão, což byly takový koláčový rolky zabalený v pudinku, fakt dobrota!

Výhled z konventu

Praia Figuerinha

Tomi está de brincar

Palmela castle

Palmela, odtud je ten kostel vidět

Trochu lisabonské kultury

Lisabon i dost ostatních míst v Portugalsku je známé tím, že je v 18. století postihlo zemětřesení a dost staveb bylo takhle zničeno. Pro Lisabon je asi nejznámější stavba poničená právě v roce 1755 katedrála Carmo, nacházející se přímo v centru. Po zemětřesení už jí neopravili, a tak jí chybí střecha. Je teda docela hezký se v ní procházet. Patří k ní i malé archeologické muzeum. To jsme si teda prošli taky, ale nic moc to nebylo. Z katedrály jsme se zpátky k metru svezli proslulým výtahem Santa Justa, který běžně bere tuny turistů nahoru na vyhlídku a rejžujou na tom slušný peníze. Nám na svezení stačila tramvajenka a seshora ani nebyla fronta. 

Katedrála Carmo pod širým nebem

Výhled z elevadoru Santa Justa

Taky jsme se konečně zajeli podívat do Azulejo musea, tedy musea portugalských malovaných kachlí. Nachází se v bývalém klášteře, takže to muzeum není zajímavé jen vystavenými kusy, ale pro mě především samotným prostorem. Mojí návštěvě v rámci volných vstupů první neděli v měsíci předcházel zas neuvěřitelný boj s lisabonskou dopravou. Ráno jsem musela jet až někam za Belém pracovat s holkama na projektu do školy. Odtud jsem pak hodinu a třičtvrtě jela (spíš postávala na několika zastávkách a čekala na bus, který si přijel, kdy se mu zachtělo) do Azuleja. Nejvíc se mi tam asi líbil malý kostel, do kterého se vcházelo z křížové chodby. Byl takový útulný a zdobený dřevem, zlatem a kachličkama.

Lisabon

Z muzea jsme ještě jeli na vánoční trhy. Byly uvnitř budovy na Campo Pequeno. Vypadalo to jak malý stadion. Měli tam hodně věcí vlastnoručně vyrobených nebo designových. Dali jsme si tam nejlepší polívku, co jsem v Portugalsku zatím měla. Potkali jsme Johannu s kamarádama. Nakoupili pár dárků a jeli k Maďarům na Costu dělat hambáče a koukat na vánoční film.

S nejlepší polívkou na márketu

Výlet do Alenteja
Poslední víkend před odjezdem domů jsem se domluvila s klukama, že pojedeme na nějaký výlet. Ta představa mě hnala dopředu během posledních týdnů ve škole, které byly dost hektické. Pár dní před tímto víkendem jsme se všichni sešli u Jaspera a Angela doma a dělali velký plány. Ještě se k nám přidala Angelova kamarádka Caterina. Rozhodli jsme se, že pojedeme do Alenteja, což je region na východ od Lisabonu a sahá až k hranicím se Španělskem. Půjčili jsme si auto a celá posádka mě v pátek po mojí prezentaci vyzvedla na fakultě. Bylo pod mrakem, ale jakmile jsme vyjeli pryč z města, začlo se to trhat a my se mohli kochat pěknými loukami a lesíky z korků nebo kaštanů. Cestou bylo spousta opuštěných, rozpadlých statků. Po třech hodinách jízdy jsme dorazili do Marvão, což je opevněné městečko na skále. Prošli jsme si křivolaké uličky a vystoupali na hradby, odkud byl pěkný výhled do kraje. Došli jsme k hradu, kde měli obří sklep s vodou a říkali tomu "cisterna". Prošly jsme nádvořími a vystoupali na věž. Začlo se smrákat, tak jsme se navrátili k autu a popojeli do nedalekého města Portalegre, kde jsme měli zamluvený pokoj v hostelu. Vše nám zařídil Angelo, který už mluví v podstatě plynně portugalsky, stejně jako Caterina, protože jsou Italové a ty jazyky jsou si hodně podobný. Hostel nám přišel otevřít usměvavý postarší majitel. Byl to starý dům uprostřed historického centra města. Bylo tam několik pokojů, obří obývák, kuchyň a terasa. Tu noc jsme měli celý hostel pro sebe. Pan domácí nám doporučil jednu hospodu, kam rád chodí na večeři a dělají tam alentejské speciality. Hned jsme tam zamířili, ale k naší nelibosti tam nabízeli samé vepřové vnitřnosti a třeba i mozek. Nejodvážnější byl Angelo, který si dal ledviny, my ostatní jsme raději zůstali u kuřete a hub. Pak jsme se přesunuli na náměstí, kam se prý chodí bavit místní mládež. Nikde nikdo. Sedli jsme si do jednoho podniku a hned se tam začly scházet davy. Hrál nám k tomu 15-ti letý DJ. Byla to vtipná noc.

Ráno jsme si dali parádní snídani v našem hostelu. Začalo pršet. Rozhodli jsme se tedy, že navštívíme místní muzeum tapisérií, které jsou pro Portalegre typické. Muzeum bylo hodně velké a dost moderní. Pak jsme přejeli do města Elvas. Je to taky opevněné město na kopci. Všechno je tu opevněné, protože je to jen pár kilometrů od Španělska, takže se tu v historii očividně pořád něco dělo. V Elvas jsme navštívili hrad, byl opravdu maličký, jen jedno nádvoří obehnané hradbami. Byl tu výhled na další dvě pevnosti na sousedních kopcích. Pořád pršelo, tak jsme se po dvojičkách tulili pod deštníky. Dali jsme si oběd a koukli se do katedrály. Pak jsme popojeli na tu sousední pevnost, měla tvar hvězdy. Město s touhle pevností bylo spojené podzemním tunelem. Dnes je z tunelu přístup jen do 200 m dlouhé části. Zase jsme se kochali výhledy, mraky se zase začaly trhat a zasvítilo sluníčko.

Výhled z Elvas

Hrad v Elvas

katedrála s betlémem v životní velikosti

na sousední pevnosti

Začali jsme se vracet směrem na Évoru, kde jsme měli přespat další noc. Po cestě jsme si ale ještě prošli Estremoz, což je taky malé opevněné městečko (a vedle něj stojí normální moderní Estremoz). Došli jsme na hrad, který se stal nějakým luxusním hostelem. Domy v ulicích tu ale byly dost rozpadlé. Začalo zapadat slunce a my se rozhodli, že ještě chceme stihnout dojet na Évoramonte, což je nedaleká hora, odkud je prý nejhezčí výhled v Alenteju. Když jsme tam dojeli, už bylo šero, něco málo ale ještě vidět  bylo a o to magičtější mi to místo připadalo. Byla to jedna obydlená ulička zase chráněná dokola hradbami. Bylo tam naprosté ticho a ani noha.

Estremoz, vzadu je vidět Évoramonte

Estremoz

Estremoz

Évoramonte

Pak už jsme jen dojeli do Évory, která je největším městem Alenteja. Zase jsme měli hostel uplně v centru a byli jsme tam skoro sami. Uvítal nás přátelský majitel. Povídal nám o Évoře a dokonce mi poděkoval česky. Pojmenovala jsem ho "esoteric man", to na něj přesně padlo. Vypadal trochu z jiného světa, ale byl milý. Šli jsme na večeři a všichni si dali "porco preto", specialitu z vepřového masa. Prošli jsme se pár uličkama a ještě zapadli do jedné hospůdky.
Další den jsme si vyhradili jen pro Évoru. Nejdřív jsme šli do kostnice. Konečně! V Čechách jsem se několikrát snažila navštívit kostnici v KH, ale vždycky to nějak nevyšlo. Bylo to trochu strašidelný, hlavně když se člověk moc zaměřil na všechny ty typy kostí. Caterina jako studentka medicíny nám udělala malý exkurz o kostech a snažila se rozpoznávat, z jaké části těla pocházejí. Začalo pršet, tak jsme zašli do muzea Évory. Bylo tam spousta archeologie a v horním patře malby a šperky. Začala jsem mít hlad a jak všichni už věděli, s tím si není radno zahrávat a tak jsme rychle začali hledat otevřenou hospodu. Poblíž nic nebylo, tak mě aspoň na chvíli Jasper zachránil sušenkami s jabkem, který s sebou nosil, právě v obavě, že dostanu běsnící hlad. Po posilnění jsme tedy ještě prošli místní katedrálu. To bylo nejhezčí místo. Katedrála a rajský dvůr byly pěkný, ale nejkouzelnější byla střecha katedrály. Vypadalo to tam trochu jak v Bradavicích. A zase nám k tomu začalo svítit slunce. Našli jsme restauraci s dobrým a levným jídlem a pak jsme se ještě prošli k akvaduktu, ten je vidět taky skoro v každém městě, protože spojoval skoro všechna velká města v Portugalsku.

Na cestě do Lisabonu jsme ještě chtěli navštívit kruh z menhirů starých 7000 let zvaný Cromlech. To slovo mi teda připadalo spíš český než portugalský. Jeli jsme podle navigace a po pár kilometrech jsme zahli z hlavní silnice na jakousi příjezdovou cestu, která byla dost rozoraná a blátivá. Pokračovali jsme dál, přejeli jsme potok a pak potkali štěkajícího obrovskýho psa. Po chvíli už cesta byla tak kamenitá, že jsme nemohli jet dál, aniž bysme si roztřískali podvozek. Rozhodli jsme se vrátit, ale cesta byla dost úzká, takže nám trvalo, než jsme to auto otočili. Padla tma. Chtěli jsme už být zpátky na normální silnici. Proklatý Cromlech! Vzdali jsme to a pokračovali do Lisabonu. Projeli jsme se přes dlouhatánský moderní most Vasco da Gama (nejdelší most v Evropě, má 17,2 km), vrátili auto a rozjeli se do domovů.
Byl to hrozně fajn výlet. Stihli jsme toho spoustu vidět, pořád vládla skvělá nálada a všechno nám (až na cromlech) pěkně vyšlo.

Zakončení semestru s Portugalkama

Prosinec byl, co se týče školních záležitostí, dost nabitý. Dodělávali jsme týmové projekty, seminárky, prezentace a psali závěrečné testy. Prezentace jsem měla tři. Dvě jsem měla v angličtině a samostatně a jednu jsem měla se 3 Portugalkama v portugalštině. Nikdo mě sice nenutil to odříkat portugalsky, ale chtěla jsem si to zkusit a taky překvapit mojí oblíbenou profesorku Amélii. Taky jsem na naší prezentaci napekla tři druhy českýho cukroví, aby mohli všichni ochutnat. Po dvou krabicích se jen zaprášilo. Profesorce jsem můj záměr s portugalskou prezentací neřekla, a tak, když jsem začala pak před celou třídou mluvit, málem spadla ze židle. Všichni spolužáci vypadali nadšeně a prohlašovali, že se jim hrozně líbí můj českoportugalskej přízvuk, což nevim, jestli měla být pochvala.
Nejkrušnejší byl samozřejmě poslední týden školy, kdy jsme všechny projekty a prezentace dodělávali do pozdních hodin a ráno hned šli prezentovat. Já do toho ještě pekla..
Za odměnu jsme tedy pak vyrazily se spolužačkama do města. Tyhle Portugalky moc nevypadají, že by vůbec chodili někam s někým ven, vždycky se po škole jen rozjedou do svých domovů a víkendy taky tráví doma a koukají na seriály. Tak jsem byla ráda, že jsme konečně někam společně zašly. Nejdřív jsme šly okouknout lední kluziště. Bylo v takový skleněný kupoli na hlavním náměstí u řeky. Zrovna otvírali, tak jsme si půjčily brusle a šly na led. Ale co to.. zjistila jsem, že nejde o led, ale jen o nějaký bílý plast. Tady by to asi museli hodně chladit, když je v prosinci venku i ke 20 stupňům. Holky byly na bruslích poprvé v životě, takže to byl pro ně ohromnej zážitek. Všechny říkaly, že viděly sníh snad jen jednou v životě, když jely se školou někam do hor, a že by strašně chtěly postavit sněhuláka. Potom jsme si prošly vánoční trhy a zamířily do restaurace na oběd. Dala jsem si "Alheira com ovo", z čehož se nakonec vyklubala jakási jitrnice, která ale byla plněná kuřecím nebo kachním masem. Samozřejmě obložená typicky rýží a hranolkama.

Kluziště

S holkama na ledě

Alheiro com ovo

Se sangriou