Portugalské zvláštnosti

Pastel a pastelarie

Co se týče stravy v Portugalsku, samozřejmě tu mají tradiční jídla, zahrnující většinou rybu, taky tu dělaj polívky bez chuti, ale když přijde na pečené sladkosti, ty u nás zkrátka nemají obdoby. V každé ulici najdete několik Pastelarií, což je něco mezi cukrárnou, kavárnou a restaurací. U pultu si koupíte kafe a koláč a sednete si ke stolku, abyste si je vychutnali dosyta. Člověk by tu mlsal donekonečna, hlavně proto, že by chtěl vyzkoušet všechny druhy koláčů a buchet, co tu mají. Nejtypičtější je "pastel de nata". Jde o košíček z listového těsta naplněný vanilkovým pudinkem.

Několik lidí mi tvrdilo, že pokud jsem neochutnala "pastel de Belém", nemůžu vědět, co to je pravý pastel. Belém je část Lisabonu s velkou koncentrací památek. A náhodou tam v rámci jednoho předmětu analyzujem sochu, takže jsem se tam ocitla i minulý čtvrtek a schválně jsem si ten slavný belémský pastel dala. Naštěstí tam nebyla taková fronta jako obvykle. Ale po ochutnání jsem si kupodivu musela přiznat, že tenhle pastel není na můj vkus tak dobrý, jako ty, které jsem ochutnala předtím v lisabonských pastelariích. Jedná se tedy o pěkný mýtus, kterému není darmo věřit!

Vchod do belémské pastelarie

Portugalské typy kávy

Když si tu chce nebohý turista objednat kafe, opravdu neví, co si počít. Existuje tu snad dvacet druhů kávy. Naštěstí jsem dost záhy zjistila, které je mému srdci (které by se nejlépe prolévalo slabým kafem se spoustou mlíka) nejbližší. Objednávám si tudíž Galão. Dlouho jsem si lámala hlavu, jaký je rozdíl mezi Galão a Meia de leite, schválně jsme si jednou dali obojí a chutnalo to uplně stejně, připadli jsme si, jak barbaři, kteří ani chutě nerozeznají. Později jsme se ale dozvěděli, že jediný rozdíl mezi nimi je, že Galão je servírováno ve sklenici, kdežto Meia de leite v šálku. Obsah je tedy totožný! Pokud by tu někdo zatoužil po espressu, musí říct "uma bica". Tenhle název vznikl jako zkratka pro Beba Isto Com Acúcar (Pijte to s cukrem), což byla v minulosti jakási promoakce nejstarší kavárny v Lisabonu "A Brasileira", když nebyli spokojeni s odbytem kávy a snažili se lidi naučit si ji sladit. Existují ještě další a další typy, ale i sami Portugalci uznávají, že si vlastně podle názvu neumějí objednat, protože v každém městě pod tímto jménem dostanete jinou kávu.

Um galão

Déšť v Lisabonu

Sice to možná zní zvláštně, nicméně musím zdejší déšť označit za abnormalitu. Když tu prší, většinou to trvá tak půl hodiny a pak konec. Déšt je ale neuvěřitelně intenzivní a neochrání vás v něm skoro nic, je to prostě souvislý sloupec vody pohybující se směrem k zemi. Když k tomu tedy dojde, je lepší zůstat doma a nebojovat s tím. Navíc pak ještě celý den po městě jezdí hasičská auta, lidi vyklízejí vytopené krámky a chodby, po ulici zakopáváte o čerpadla a nebo vidíte valící se vodu z různých potrubí, třeba i v metru. A k tomu dochází průměrně tak jednou týdně..

Lisabonská doprava
Zjistila jsem, že řidiči tu nejsou až zas tak divocí, jak to vypadalo během prvních dní. V centru je trochu větší maglajs, ale jinak tu řídí všichni celkem obstojně a překvapivě, když přijdete k přechodu, tak vám VŽDYCKY zastaví první auto. Na to se zvyká dost snadno. Pokud jde o veřejnou dopravu, to už takový terno neni. Zdejší systém je tak složitý, že tomu nerozumí skoro nikdo, kdo tu bydlí. Na tramvajenku si musíte koupit několik separátních jízdenek. Každý druh transportu totiž obstarává jiná firma, takže když si koupíte celodenní jízdenku na metro, u autobusů s ní nepochodíte. Já si teda kupuju tramvajenku na centrum Lisabonu, trajekt a pak na druhém břehu přikoupím tramvaj. Portugalci si taky zřejmě dost libujou ve stávkách. Metro už nejelo dvakrát celý den. Musela jsem teda hledat autobus, který by mě odvezl. Jejich intervaly jsou ale tak 20 minut. A navíc mi zatím nikdo z Portugalců nikdy nepomohl nějakou radou ohledně dopravy, všechno si vždycky hledám na mapě nebo na internetu. Taky neznaj vyhledávání spojení jako my například máme na idosu. Na webu si můžete najít vždycky jen konkrétní linku a čas kdy vyjíždí z konečné, pokud ale chcete vědět, kdy přijede k vaší zastávce, nedozvíte se to na internetu ani na zastávce. Tam je jen vyvěšený papír, kde je napsáno, že interval je třeba 18 minut. Něco si tu plánovat zkrátka nemá cenu.

Jízdní řád vás informuje jen o intervalech

V busech jsou všechny zastávky na znamení, většina busů zastávky nehlásí  a venku je jejich název tak malým písmem, že prostě vůbec netušíte, kde máte vystupovat. Ve všech autobusech se nastupuje předem kolem řidiče, kde si musíte pípnout kartu nebo si koupit jízdenku. I přesto vás v těhle prostředcích kontrolují revizoři (v průměru tak dvakrát týdně).
Dvakrát jsem teda přijela pozdě do školy kvůli stávce metra, jednou nejela tramvaj, protože se v kolejích zaseklo auto a jednou měl bus zpoždění, protože se tam řidič začal hádat s nějakou ženštinou, zastavil motor a řekl, že zavolá policii. Prostě se pořád něco děje. Do metra a z metra musíte přes turnikety. Metro je celkem přehledný a má 4 linky. Jen nechápu, proč je ten peron na zelený lince tak dlouhej a jezdí tak krátký metro, který končí asi v půlce nástupiště. Pořád tak musíme sprintovat doprostřed, abysme ještě stihli naskočit. Cesta trajektem je celkem fajn, ale někdy jsou dost velký vlny, takže se člověk jen tak tak vykolébá ven jak nějaký opilec.
Všeobecně se Portugalci v jejich transportním systému vyznají mnohem míň než my. Například holky ze třeťáku univerzity se teprv ode mě dozvěděly, že můžou jet do školy nejen tramvají ale i autobusem.