Hold řidičům autobusu, mumie na plátně, Alfamská džungle

Po návratu z výletu se moje nálada z tohoto cestovatelského zážitku brzy ocitla pod bodem mrazu. Náš domácí nám zavolal a oznámil, že se na konci března musíme vystěhovat. Prý se rozvádí a o byt přijde. Přišlo mi to dost podezřelé, zvlášť, když  má u sebe stále můj depozit. Nicméně jsem nelenila a jala se situaci řešit. Do dvou dnů jsem našla byt na fajn místě za dobrou cenu a zarezervovala si ho. Je to ale domluva jen na dobrý slovo, protože tady si nikdo na smlouvy či podobné zbytečné záležitosti nehraje. Uvidíme, jak to na konci měsíce dopadne.

Z mého projektu jsem taky často rozmrzelá, můj vedoucí je dost mimoň. Přijde mi, že pořád mluví akorát o něčem jiném, než je zrovna potřeba. Když mu pošlu podklady k nějakému měření, nepřečte si je a vůbec je dost zmatenej a trochu neohrabanej, takže pořád v laborce něco rozbíjí. Co mě ale vždycky potěší jsou hodiny Konzervování a diagnostiky maleb. Učí to Kanaďanka Leslie. Pracovala v Tate Britain v Londýně. Navíc jsou přednášky v angličtině, takže je to dost pohoda. Vždycky se dozvim spoustu nových zajímavých věcí. Na první hodině nám ukazovala případy různých obrazů a jejich problémů. Pak jsme šli do laborky a vysvětlovala nám, jak s obrazy máme manipulovat a jaký je postup - od vybalení, prozkoumání po odebrání vzorků. Zrovna dostali velký obraz z Museu do Chiado v Lisabonu. Pěkně nám na něm ukázala, jak se nemá takové dílo balit a proč. 

Na další hodinu Leslie nedorazila a místo ní učily portugalské doktorandky. Takže portugalsky. S překvapením jsem ale zjistila, že rozumím min. 80 % všech slov, co řikají. Asi je to tím, že mluví pomaleji a srozumitelněji než běžní Portugalci. Povídaly nám o odebírání mini vzorků, takzvaných cross-section. Jde o vzorek odebraný z díla, který by měl obsahovat všechny vrstvy malby. V laborce jsme si to pak všichni vyzkoušeli. Pod mikroskopem člověk musí odebrat skalpelem vzorek a pak ho správně umístit (opět pod mikroskopem) do formy, která se následně vylije pryskyřicí. Až ztuhne, vzorek se leští, umístí se do černé modelíny, ta absorbuje světlo a při pozorování pod mikroskopem a focení je tedy viditelný pouze vzorek a nic kolem. Krásně byly vidět jednotlivé vrstvičky malby. Pod UV světlem je zas vidět fluorescence laku, který tvoří nejsvrchnější vrstvu.

Na další hodině jsme se učili něco o barvách v minulosti. Třeba že už před 400 lety byly obchody, kam si umělci chodili kupovat namíchané barvy, tehdy ještě neměly tuby jako máme dnes, takže používali takzvané "měchýře" vyrobené ze zvířecích střev. Taky si barvy míchali z různých pigmentů, nezajímavější byl "Mommy brown", který se vyráběl z egyptských mumifikovaných ostatků pálením. Jeden umělec to ale prý nevydržel, řekl, že nedokáže na plátno nanášet barvu z mrtvých těl, vzal tu barvu a šel jí udělat náležitý pohřeb na zahradě.

takhle si hovím v kampusu během měření

a tady si dávám siestu v Gulbenkian zahradě

jaro!

V sobotu jsem se donutila vstát relativně brzo, protože sem měla namířeno na jógu v muzeu. Sešlo se nás pár lidí v Muzeu Anastácia Goncalvese, což byl velký sběratel umění a budova muzea byla jeho domem. Takže jsme si pěkně cvičili ve větším sále jeho domu se spoustou obrazů na stěnách. Docela pěknej zážitek. Pak jsme si mohli i projít zbytek muzea, tedy spíš obytné místnosti, které byly zachovány v původní podobě. V neděli jsem zorganizovala piknik na pláži. Sešlo se nás asi 10. Celé odpoledne jsme se povalovali, pinkali si s míčem, hráli si s psíkem, pojídali mojí banánovou bábovku a hráli karetní hry z různých zemí. Slunce žhnulo a i když jsem si pořídila nový slamák, samozřejmě jsem se spálila. Bylo asi 25 stupňů, takže většina byla v plavkách, ale do oceánu se jít nedalo, to byla naprostá ledárna. Večer jsme se vydali na bus zpět do centra. Cestou začal řidič nahlas na celý autobus zpívat nějakou portugalskou píseň. Bylo to pěkné. Pak nám všem ženám popřál vše nejlepší k MDŽ, všechny dámy svorně odvětily "Obrigada" a zatleskaly. Pak pokračoval ve zpěvu, až dokud jsem nevystoupila. Lidi se k němu přidávali nebo jen zapáleně tleskali na konci písně a pořvávali, ať dá ještě jednu. Byla to moc hezká jízda domů. Kéž by všichni řidiči byli takoví milí.

Pondělí byl celkem vydařený den. Konečně jsem si dovezla domů moje nové kolo. Půjčila mi ho spolužačka Ines. Předala mi ho na metru, odkud jsem se rozhodla to dojet domů už na kole. Asii to nebyl uplně nejlepší nápad. Na mapě to vypadalo jako relativně krátká cesta, nicméně mapa vám už moc neukáže, že ta cesta vede do hroznýho kopce nebo že se dostanete do podivně vypadajícího sousedství. Takže jsem se trošku zamotala do čtvrti, která místy vypadala jako nějaký slum. O ulici dál to ale zas vypadalo normálně. I když jsem se snažila působit nenápadně, moc to asi nevyšlo, protože na mě všichni po cestě dost zírali. Postavou a vlasy sice portugalsky vypadám, moje barevné oblečení a rudé tváře však září na všechny strany. Nicméně jsem ty nehorší úseky nějak překonala, šlapajíc jak o závod a v pořádku se dostala domů. Odteď už ale jezdím jen po cyklostezce kolem řeky. Večer jsme slavili Indovy narozeniny. Vyzkoušeli jsme tedy novou vegetariánskou restauraci. Potom jsme jeli ke kamarádům domů a slavili.V pozdních hodinách nám psala jedna jejich kamarádka, která bydlí o 4 patra pod nimi, že prý slyší náš smích až k nim do bytu. 

Během dalších dnů jsem si užívala svého nového bicyklu. Udělala jsem si večerní vyjížďku k Belémské věži. Podnikla jsem i cestu na fakultu. Bylo pořád pěkné počasí a na trajektu otevřeli dveře ven na ochoz, takže se tam člověk může vyhřívat na sluníčku .Konečně jsem se taky dostala na koncert tradiční portugalské hudby Fado (v překladu znamená "osud"). Většinou je to dost melancholické, zpívají o typické portugalské nostalgii "saudáde" a o srdci a o lásce "coração" a "amor". Na našem koncertě jsme si však mohli poslechnout spíš veselejší a energické fado. 

Torre de Belém

O víkendu jsme se rozhodly s Mariellou a Valentinou pořádně prozkoumat nejstarší čtvrť, která obklopuje středověký hrad v centru Lisabonu. Měly jsme sraz na Praca do Comércio a šly pěšky k Museu do Fado a do alfamské džungle. Jsou tam uzoučké křivolaké uličky a člověk se tam cítí jak v bludišti. Snažily jsme se to projít co nejvíc. Objevily jsme malou zahradu, kde si lidi dělali piknik a večer tam měl být nějaký koncert. Pak jsme na chvíli spočinuly u kostela, kde hráli pouliční muzikanti na prapodivné nástroje o sv. Antonínu, ochránci (zpívali totiž pořád dokola "Santo António protetor"). Do toho dvojice tančily Capoeiru. Přesunuly jsme se na Feira de Ladra a na miradouro Porta do sol. Tam jsme zjistily, že tu západ slunce neuvidíme. Cestou se nás nějaký francouzský turistky ptaly na cestu k tramvaji. Snažila jsem se jim přeložit, co řikala anglicky Valentina, ale byla jsem totálně zmatená, takže jsem věty tvořila z francouzskejch, portugalskejch a anglickejch slovíček. Něco na způsob: „Sim, vous pouvez ir la-bas and...“ No hrůza! Došly jsme na miradouro v Grace, měly jsme ale jěště dost času do západu, tak jsme zavítaly do kavárny na kafíčko a croissant. Vrátily jsme se na miradouro v půl 7 a pozorovaly západ slunce nad městem. Na chvíli jsme si sedly do kostela poblíž.  Pak se k nám přidala Řekyně Chara, sešla s náma na Martim Moniz a rozloučily jsme se. Musela jsem totiž pospíchat na indickou večeři u Nichina. Udělal indický placky čapátí. Byly pěkně tenký a hrozně dobrý. K tomu jsme měli omáčku, kterou si přivezl z Indie, jenom se ohřeje v mikrovlnce. Byla samozřejmě s masalou a sýrem podobným tofu. Pak jsme si pěkně jednou rukou utrhávali placky a namáčeli je v omáčce. Bylo to strašně dobrý! Dokonce jsem i přežila stupeň pálivosti, která byla na Nichina skoro zanedbatelná, ale pro mě jěště snesitelná.. 

Alfamské zákoutí

Fado na ulici

Capoeira u kostela