Akční týden

Další týden jsem se vzpamatovávala z nachlazení, takže jsem se snažila se co nejvíce nahřívat u topítka a v posteli. V pátek jsme vyrazili do Primeiro Andar, mé oblíbené putyky a potkali tam další kamarády. V sobotu jsme ve velké skupině šli obhlídnout Centro cultural Belém, kde je výstava moderního a současného umění. Popravdě to současné jsme nikdo nepobral ani po přečtení úvodních textů. Zato v prvním patře měli dobrou sbírku umění 20. století včetně Warhola a Miróa a dalších. Po prohlídce jsme si nakoupili Pastéis de Belém a schramstli je v parku. 

procházka kolem řeky

most zespoda

A po neděli začal můj akční týden. V pondělí večer byl zdarma koncert v Hardrock café. Hrála nějaká portugalská skupina různý covery známých písniček s takovou funkovou úpravou. Pak se s nim jeden kamarád domluvil, aby ho nechali zazpívat před plným sálem Boba Marleyho a jedna slečna po něm zas dala Adele. Jen bylo divný, že ty hudebníci s nima nic nezaimprovizovali a jen čučeli, jak zpívaj.

V úterý jsem šla na portugalštinu a odtud jsem se přemístila s Mariellou a Benjaminem do kina. Je tu skupina lidí, která chodí každý úterý do kina. Zrovna chtěli jít na Whiplash, tak jsme se tedy přidali. Před kinem jsme měli ještě hoďku času, tak jsme vyjeli do posledního patra nákupního centra po nespočtu eskalátorů a najedli se tam v restauraci. Zpátky dolů jsme vyhledali výtah, nastoupili jsme a zjistili, že jezdí jen mezi 6. a 7. patrem. Cožé? A to tam měli ty výtahy dva. Prostě další portugalská logika. Museli jsme tedy jet 8 eskalátory až do -1. Film Whiplash byl fakt skvělej, uplně to člověku vlilo do žil adrenalin, myslím, že jsem v některých částech ani nedejchala. Po kině jsme ještě s několika lidma zavítali do baru. Objednala jsem si sklenku vína a sice jim to trvalo bezmála půl hodiny, než mi jí donesli, ale když už tedy servírka přišla, podala mi obří lampu, sklenici s tak půllitrem vína. Nikoho z těch lidí jsem neznala, ale všichni se o události dozvěděli přes couchsurfing, což s největší pravděpodobností znamená, že jsou to pohodový lidi, a taky že byli. Bylo nás asi deset a fakt jsem si ten večer užila, protože se tam sešla směs uplně rozmanitých lidí, národností, studentů, pracujících, i cestovatelů, kteří jsou v Lisabonu jen na pár dní. Někdo je tu na Erasmu, někdo tu pracuje už několik let a pochází z jiné země a dva kluci byli Portugalci. Největší zážitek večera byl, že jsme o jednom z Portugalců zjistili, že žije v domě s centrálním topením. Nikdo tomu nechtěl věřit a probíralo se to dost dlouho. Prostě taková senzace.

Další ukázka z portugalských technologických vymožeností - dálkové ovládání hlavních dveří v našem domě: (na fotkách si všimněte špagátu vedoucího od kliky dveří až do druhého patra budovy)

Ve středu se konal každotýdenní sraz couchsurferů. Bylo to celkem blízko mého domova, tak jsem se rozhodla to taky prozkoumat. Bavila jsem se s Maďarem, co tu pracuje jako číšník, s Kanaďanem, co odjíždí za pár dní pracovat na loď někam u Antarktidy, s Japonkou, která cestuje po Evropě, s Portugalcem o regionu Alentejo a dalších částech Portugalska. Potkala jsem tam i Mariellu z portugalštiny. Nabídla mi, že o víkendu jedou s kamarády na výlet do Serra da Estrela a mají ještě jedno místo v autě, tak jestli nechci jet. To se přece neodmítá!

Ve čtvrtek jsem jela do školy za vedoucím, pak na portugalštinu. Po ní jsem rychle nasedla na autobus směrem na Anjos. Couchsurfeři tam pořádaj každý týden veganskou večeři v takovém komunitním prostoru, který vypadá jako obydlená garáž. Za tři eura jsme dostali polívku a obří talíř s kuskusem, cizrnou a salátem. Takhle to možná nezní moc vábně, ale oni měli všechno tak dobře nachucený, že jsme se rozhodli, že tam budem chodit každý čtvrtek. Navíc jsme se tam zas dali do řeči se spoustou lidí a potkali některé z předešlých CS akcí. Jediný nedostatek byl, že jsme si tu večeři museli dát sedíc na patníku. Na druhou stranu, když jste ale nechali špinavé talíře ležet vedle sebe na zemi, hned se našel nějaký ochotný pes, který se postaral o důkladné umytí. Potkala jsem tam Polku, která tu byla na Erasmu a teď se vrátila, aby tu pracovala. Je to zvláštní, že si Portugalci pořád stěžujou na krizi a na nezaměstnanost a já pořád potkávám lidi z jiných zemí, kteří tu našli fakt dobrou práci. Polka ještě s jedním Portugalcem mi začali básnit o Praze, jak je krásná a začali vyjmenovávat všechny podniky, ve kterých byli. Je to sranda to slyšet a zároveň člověk cítí jistou hrdost, že i když jsme malá země skoro všichni nás znají a Prahu mají všichni hrozně rádi a často se tam vrací.

V pátek jsem chtěla vyrazit na akci, kde se skupinově objevují nové hospody v Lisabonu, ale ve čtvrtek v noci jsem se dozvěděla, že náš víkendový výlet začíná už v pátek večer. V pátek jsem si tedy zabalila a večer dorazila na sraz s Mariellou, dvěma Portugalcema Sergiem a Nunem a Řekyní Charou. Jeli jsme tři hodiny a cestou se najedli v Castelo Branco. Pod rouškou tmy jsme dorazili do národního parku Serra da Estrela do našeho hotelu Tomás. Ráno jsme posnídali a vydali se do lázní v hotelu v Unhais. Měli tam různý bazény s vířivkama a 4 typy sauny s různýma teplotama a vlhkostí vzduchu. Myslim, že to musí být dobrej voraz po dni stráveném na lyžích ve zdejších horách. Stopy sněhu jsme ale viděli jen na nejvyšších vrcholcích a bylo ho pomálu. Úplně zrelaxovaní jsme vylezli někdy po poledni.

Našli jsme místo, kde si dát oběd a popojeli do dalšího městečka Belmonte se středověkým hradem a výhledem kolem. Pak jsme ještě přejeli do Sortelhy, malé vesnice obehnané hradbami s malým hrádkem. Všechno bylo z kamene, domy i ulice a opevnění, tedy žulové.  Bylo to tam moc hezký. V místní hospůdce jsme zapili Marielliny narozeniny Ginjou a Muscatelem. Hospodská nám řekla, že vesnice má jen dva obyvatele. Vypadalo to spíš jak skanzen, domy hezké a opravené, ale neobydlené. Což je škoda, myslim, že to tam musí být hezký. Chtěla bych tam chvíli bydlet, třeba aspoň na týden o prázdninách.

Belmonte

Sortelha

Padla tma a my se vydali zpět do Covilhy a začli hledat restauraci. Prošli jsme půl města a všude měli obsazeno, evidentně je sobota dnem skupinových večeří, které obsadí celý lokál. Skončili jsme v restauraci Sporting. Dala jsem si tresku na neznámý způsob, ale nakonec to bylo dost podobný jako Bacalhau a Brás. Nuno objedal u číšníka dortík se svíčkama pro Mariellu a začali jí portugalsky zpívat Hodně štěstí zdraví... a přidala se celá místnost (což zahrnovalo asi třicet dalších dam). Byla to sranda. Potom jsme se vydali hledat noční život a skončili na místní diskotéce. Moc dlouho jsme tam ale nevydrželi, protože tam byl hluk a byli jsme už dost unavený. Další den jsme se nasnídali a opustili hotel někdy v 11. Poblíž Covilhy měl být turistický okruh. Portugalci ale nemají skoro žádný značky a turistice neholdují. Kluci se ptali na cestu několika lidí, ale nikdo nic nevěděl. Udělali jsme teda jen malý okruh a kus šplhali v hrozně hustym křoví. Bylo ale krásný počasi, šla jsem v tričku. Na první březnový den to teda ušlo. Pak jsme si u nádrže s vodou dali oběd ve formě housek. Zpívali nám do toho ptáci, zurčela voda a svítilo slunce. Pohoda.

vyzbrojili jsme se klacky proti psům

to jsou naši hoši, ale nakonec to byli sympaťáci

poutníci uprostřed kopců

výhled na Covilhu

Autem jsme se pak převezli do Piodao, horského městečka postaveného z břidlice. Všechny vesničky po cestě byly obklopené stupňovitými zahradami z kamenů vytvořenými obyvateli z drsné horské krajiny, aby mohli na rovných úsecích něco vypěstovat. V Piodao jsme se asi hodinu procházeli miniaturními uličkami mezi domy z břidlice v pořádném svahu. Potkali jsme fajn psa, kterej se k nám přidal. Sestoupili jsme i k řece. Dali jsme si večeři v místní knajpě a ochutnali jejich kozí sýr, byl naprosto báječnej. Pak už jsme jen nasedli do auta a namířili si to zpátky do Lisabonu. Ještě v horách nás ale zastihla drsná mlha, bylo vidět tak na třicet metrů, byla tma a cesta se klikatila nad svahem. Naštěstí jsme všechno překonali a pak už se vezli po pěkný dálnici směrem k domovu.

sýrový úlovek