Tour de transport

Naším dnešním cílem bylo dojet do školy. Člověk by si řekl, že na tom přece nemůže nic být. Včera jsme se musely zeptat asi 4 lidí, jaké nám doporučí spojení a všichni se při vyslovení „Caparica“ zatvářili dost divně. Vůbec to vypadá, jako kdyby druhý břeh Lisabonu vůbec neexistoval, lidi ho neznali a nikdy tam nejeli veřejnou dopravou. Nakonec jsme přece jen dostaly několik tipů, jak tam dojet.

Ráno jsme se plné optimismu vydaly na cestu. Musely jsme metrem, pak nějakým příměstským autobusem (kde samozřejmě nefungoval celodenní lístek, který jsme zakoupily na metru), po 40 minutách jízdy jsme skončily kdovíkde a došlo nám, že Caparica bude asi širší pojem, než se nám zdálo. Zeptali jsme se někoho, jak se dostanem k naší fakultě. Byl nám doporučen jakýsi bus nebo taxi. Raději jsme se rozhodly pro taxi, protože už jsme začínaly být poměrně zoufalé. Hodil nás za 5 euro ke stanici Universidade, ale zase jsme nevěděly, kde ta fakulta je. Zeptaly jsme se dalšího člověka a po pár metrech chůze se dostaly do školního areálu. Tam jsme ale opět netušily, kam zamířit. Potřebovaly jsme Divisao academico. Procházely jsme se tedy kolem jednotlivých budov a na jedné byl nápis. Došly jsme k němu. Venku pokuřovala jakási paní. Na tabulce jsme se dočetly: „Departamento de Conservacao e Restauro“. Malá pani na nás zvláštně koukala, tak jsem se jí zeptala, jestli je z tohohle departmentu a ona že jo. Tak jsem se jí znovu zeptala, jestli není náhodou Filomena, a ona že jo. To jsme se teda docela našly. Jediná osoba z celý fakulty, kterou známe a zrovna jí jen tak potkáme. Nasměrovala nás na Divisao a řekla, ať jí pošlem email a sjednáme si s ní schůzku. Na Divisau se s námi pěkně pozdravili a sdělili nám, že dneska nic nepořešíme a že se uvidíme zítra na Welcome day. Tak to byl teda pěkný výlet, alespoň jsme si trochu tu cestu do školy nacvičily.

Jak jet zpátky nám moc neporadili, tak jsme se rozhodly jet metrem k pobřeží a pak trajektem. Co bylo v mapě značeno jako metro byla ve skutečnosti tramvaj. Řeku jsme tedy přejely trajektem a pak už se krásně vezly metrem domů. Ukuchtily jsme oběd a přijela další spolubydlící Španělka Mari Paz. Jestli mi předtím přišlo, že Ivan tolik anglicky neumí, tak vedle nové návštevnice byl skoro rodilý mluvčí. Odpoledne jsme vyrazily do banky a na metro - pokusit se si sjednat měsíční tramvajenku. Trošku jsme se v uličkách ztratily a pak nevěděly, kde vystoupit, ale pomáhala nám skoro celá posádka autobusu. Vše jsme tedy vyjednaly a večer se navrátily domů (sice oklikou, ale zato jsme našly pěknou vyhlídku u vodárenské věže), jen tak odpočívaly a šetřily síly na zítřejší cestu do školy.