Lisabon stokopcový

V 10 večer jsme podle plánu přiletěly do Lisabonu. Jejich letiště je jedno velký bludiště, na jehož konci nás měla čekat naše paní domácí Maria. A opravdu se tak stalo, přijela pro nás maličkym autíčkem a ještě s manželem, do kufru jsme nacpali jen kufry a s ostatní bagáží jsme se zapikolíkovali na zadní sedačky. Maria nám během cesty vyprávěla o Lisabonu. Zavedla nás do našeho nového domova. Vypadal přesně tak jako na fotkách a dokonce se nám náš pokoj zdál o něco větší, než jsme si představovaly. Ve vedlejším pokoji už byl ubytovaný Španěl Ivan, tak jsme se s ním ještě chvíli bavily a pak zalehly do postelí.

Ráno jsme se vydaly na hon za bankomatem a obhlídly okolí. Zdolaly jsme první kopec a myslely si, že to je jen výjimečně, ovšem během dne jsme takových musely pokořit ještě pěknou řadu a vlastně jsme zjistily, že celý Lisabon se skládá jen z jednotlivých kopců a jen sem tam najdete rovinku. Vrátily jsme se domů, zaplatily Marii depozit a pak se vydaly s Ivanem do města. Náš plán byl zřídit si tramvajenku, pak jet do školy a ze školy pěšky na pláž. Musely jsme od něj upustit již při pohledu na frontu k okýnku na tramvajenky. Zmateně jsme si našly formuláře, půjčily od kolemstojících propisky a snažily se odvodit, co která kolonka znamená, když je napsaná portugalsky. Ivan nám byl ale velkou pomocí, protože leccos díky španělštině rozumí. Paní za okýnkem byly sice usměvavé, anglicky ale nemluvily a ještě měly k našim formulářům výhrady. Bylo už půl 3 a bylo jasné, že nic z našeho plánu nestihneme. Pěšky jsme došli do Erasmus kanceláře (opět bez Španěla bychom se asi ztratily), kde nám vystavili studentské karty a zodpověděli naše dotazy. Pokračovali jsme do info pointu. Tam nám zase poradili, jak se zítra dostat do školy. Poseděli jsme u pláže kolem řeky Tajo. Zvládli jsme ještě vystoupat ke kostelu sv. Antonína a pak se vydali na nákup a domů.

Lisabon je pěkné historické město s úzkými křivolakými uličkami a pěknými domy, které i přesto, že jsou trochu v rozkladu, mají určité kouzlo. Ulice jsou dost špinavé a během dne jsme potkali minimálně 20 žebráků. Některá auta mají v úzkých ulicích trochu problém a tak si nejednou cestu krátí přes chodník. Portugalci zatím všichni vypadali přátelsky, pěkně a usměvavě. Zatím všechny zdejší ženy, s nimiž jsme měly co dočinění, se jmenovaly Maria. Takže asi nikdy neuslyšim, když mě někdo bude volat. Na druhou stranu si člověk nemusí pamatovat jména a když někoho osloví „Maria“, na 90%  se trefí. V jednom videu o Lisabonu jsem se dozvěděla, že nevýhodou tohohle města jsou kluzký kameny na ulici, psí bobky a dealeři, kteří vám nabízí drogy, i když je na ulici strážník. Všechno tohle jsme potkali už první den :)